Kořeny ruského mlčení

Ne, tohle není tajný vesmírný křižník Vladimira Putina, ale kosmické umělecké dílo mnohem většího obyvatele ruské země: Kazimira Maleviče!“ Tak loni v lednu propagoval na Instagramu nizozemský historik umění Sjeng Scheijen otevření velké výstavy ruské avantgardy v Amsterdamu, kterou jako kurátor pomáhal dávat dohromady. Putinova armáda už v ten moment stála na ukrajinské hranici a Scheijen patřil mezi ty, kteří nevěřili, že k invazi dojde.

Avantgardě věnoval spoustu let života a do Ruska pravidelně jezdil, aby po její historii pátral v archivech. Hlavně ve Státním archivu literatury a umění v Moskvě a v Leninově knihovně tamtéž. V roce 2019 z toho vzešla šestisetstránková publikace Avantgardisté: Ruská revoluce v umění 1917–1935. Teď knihu vydal v překladu Radky Smejkalové Host, a ač to tak na první pohled nemusí působit, právě nyní je ideální čas se do její četby pustit.

Scheijen neměl dobrý odhad v Putinových krocích. Zato měl skvělý čich na látku, jež nám toho může hodně říct i o současném Rusku. Leckdo ví, že to byli tamní avantgardisté, kteří světové kultuře přinesli umělecké fenomény, jež jsou aktuální i více než sto let poté: performanci, abstrakci, instalaci či konceptuální umění. Málokdo ale tuší, co v knize Scheijen přesvědčivě rozkrývá. Že totiž toto umění, jak se mylně traduje, nevznikalo díky Sovětskému svazu, ale naopak jemu navzdory. A že kořeny mlčení ruských umělců k tomu, co se v jejich zemi aktuálně děje, mohou sahat právě až do prvních let komunistické diktatury.