Album týdne

 Po dvou obřích koncertech, jimiž na začátku července ovládli stadion v londýnském Wembley, se návrat Blur na scénu stal bezesporu největším hudebním comebackem tohoto roku. Ovšem albová novinka The Ballad of Darren, která nyní následuje monstrózní koncerty, není ani náhodou vyjádřením triumfu, ale spíš pochybností a neodbytné melancholie, která byla v tvorbě kapely sice vždy přítomná, ale nikdy tak výrazně nedominovala.

Tempo a náladu startuje hned úvodní – adekvátně pojmenovaná – The Ballad, již zpěvák Damon Albarn otevírá slovy: „Pohlédl jsem do útrob svého života a spatřil jsem jen to, že se nevrátíš.“ Následující singl St. Charles Square zase otevírají slova: „Po*ral jsem to, nejsem první, komu se to stalo.“ Věty, které jako by živily spekulace o jeho rozchodu s dlouholetou partnerkou, umělkyní Suzi Winstanley. Nicméně osobní linku záhy střídá Albarnova neutuchající schopnost glosovat život současné Británie. S tím, že je dávno pryč jízlivost prvních alb Modern Life is Rubbish a Parklife, v postbrexitových časech a s pětapadesátkou na krku přichází spíše znechucení mírněné právě smířlivou melancholií.

Dokonce i na rozdíl od předchozí řadovky The Magic Whip (2015) neobsahuje The Ballad of Darren žádný hybný kus. Nic, co by donutilo dav tančit jako kdysi v minulosti diskoparodie Girls & Boys či šílet v kotli jako při punkovém Song 2. Nová deska se drží v meditativních polohách věrná názvu „balada“ a evokuje spíše kabaretně-šansonové vlivy Davida Bowieho než frackovitost britpopu devadesátých let. Přílišnou sentimentalitu narušuje neučesaná kytara Grahama Coxona, ale i on se cíleně vyhýbá výrazným zapamatovatelným riffům.