Konec pozitivní diskriminace
aneb Odvážný pokus o rovnost, který se přežil
Ve Spojených státech skončil jeden historický experiment. Nejvyšší soud ukončil padesát let trvající éru tzv. pozitivní diskriminace na amerických vzdělávacích institucích. Uchazeči o studium černošského či hispánského původu nebo potomci původních obyvatel Ameriky tak napříště již nebudou moci být automaticky zvýhodňováni v přijímacím procesu na základě své rasy nebo etnického původu. Soud zároveň rozhodl, že se mohou i nadále odvolávat na překážky, jež jim jejich původ vložil do cesty za vzděláním, že tak ale mohou činit výhradně individuálně v osobních esejích či pohovorech. Končí tak éra plošného bodového zvýhodňování, na niž si před soudem stěžovali studenti asijského původu s tím, že je diskriminuje a ubírá hodnotu jejich vlastním studijním výkonům a nahrazuje ji jinými faktory – třeba barvou kůže.
Rozhodnutí samozřejmě vyvolává jisté pochybnosti, už jenom proto, že ho vynesl Nejvyšší soud, který je v tuto chvíli složen velmi konzervativně a v nekonzervativní části veřejnosti se netěší velké důvěře. Prezident Joe Biden kupříkladu krok jednoznačně kritizoval. Na druhé straně ale ti, kdo sledují americká média, potvrdí, že podle reakce na konec pozitivní diskriminace se americká scéna rozhodně nedělí přehledně na „levici“ a „pravici“. Nad koncem rasově podloženého zvýhodňování plesají i někteří komentátoři progresivního tisku, několik amerických států jej (často na základě referenda) zrušilo již dříve a nejedná se přitom o obvyklé podezřelé – nekřiklavějším příkladem je „levicová“ Kalifornie. Nadpoloviční většina americké veřejnosti se již delší dobu staví proti pozitivní diskriminaci, v řadě průzkumů tak činí i samotní černoši, i když v jejich případě se výsledky průzkumů na toto téma často liší.
Elitáři
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu