Spisovatelka a scenáristka Klára Vlasáková debutovala před třemi lety románem Praskliny a vnesla do současné české prózy aktuálnost i témata, která se v ní do té doby objevovala zřídka. Načrtla vizi pozdní západní společnosti zmítané psychickými problémy, v níž lidé za společenských nepokojů upadají do letargie pod vlivem farmak a spalujícího vedra. Ve druhé knize Těla však dystopii opouští a noří se do nitra šedesátnice Marie a její dcery Rózy. Zachycuje jejich časem rozdrolený, komplikovaný vztah a na pozadí této generační průrvy pak prozkoumává ženská těla, která se stárnutím či těhotenskou proměnou stávají pro společnost neviditelná.
Změnou prošel i styl: v Prasklinách autorce recenzenti vyčítali občasnou ustrnulost děje nebo plochost postav, které byly spíše nositeli idejí. Tentokrát je příběh hnacím motorem knihy. Těla psaná civilním, zároveň přesným jazykem jsou intimní a trýznivou introspekcí, současně si Vlasáková opětovným vyprávěním ve třetí osobě od protagonistek udržuje místy až chladný odstup. Autentická výpověď stárnoucí ženy se tak přirozeně propojuje s obecnějšími tématy, která u nás rovněž často nevidíme.
Nejstrašnější ze všech citů
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
