Když se jednoho rána čtyři sourozenci (nejstarší Kryštof, dvojčata Ema a Kristýna a malý Samuel) probudí z neklidných snů, zjistí, že jejich rodiče nejsou k probuzení. Žijí, dýchají, ale spí. Později odhalí, že úplně stejným způsobem usnuli všichni rodiče na celé planetě, vzhůru zůstali jen děti a bezdětní. Všichni čtyři se rozhodnou o sebe postarat sami, ale to ještě netuší, jaká protivenství jim budou komplikovat už tak nesnadný život.
Román Martina Vopěnky Spící město vyšel už v roce 2011, letošní rozhlasová dramatizace Josefa Kačmarčíka (dramaturgyní je Lenka Veverková) však získala po covidovém období novou aktuálnost. Děti se musí postarat nejen o to, jak se najíst a napít, ale také jak se vyhnout nově vznikajícím nebezpečím. V ulicích se pohybují gangy výrostků, kteří terorizují menší děti, o jejich duše usilují náboženští fanatici, kteří za náhlou spánkovou epidemií vidí boží trest, a dokonce vznikají skupiny únosců, které bezprizorné děti kradou a prodávají je bezdětným párům. Autor dětského posluchače nijak nešetří a stejně jako hlavní hrdiny ho provádí nebezpečným světem, v němž se i zdánlivě laskavý a nápomocný dospělý člověk může rázem proměnit v predátora.
Úspěch inscenace samozřejmě z velké části závisí na kvalitních dětských výkonech. V případě Spícího města měl režisér šťastnou ruku: Lukáš Vejšický, Viktor Krčmář, Luisa Jirsová, Magdaléna Müller odvádějí kvalitní výkony stejně jako představitelé hlavních rolí – například Robert Mikluš jako člen gangu překupníků dětí nebo Johanna Tesařová jako nevrlá stařena. Režisér Kačmarčík hru nezatěžuje přílišným zvukařským kouzlením, zvukový plán je uměřený a společně s hudební složkou (Ondřej Gášek) pomáhá k úspěchu celku.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
