Snad to Vitvar nemyslí vážně

Pokud rychle nezměníme zdejší systém, nezbude z naší kultury moc zajímavého,“ píše Jan H. Vitvar v minulém Respektu. Taková nedůvěra v životaschopnost kultury a přesvědčení o její závislosti na systému u vedoucího kulturní rubriky rozhodně překvapí. Umění se přece vyznačuje tím, že vzniká bez ohledu na systém, a to nejtrvalejší vzniká mimo oficiální struktury. Takže na Vitvarův postřeh, že „covid odhalil, že dlouhodobý život na volné noze vyhnal umělce mimo oficiální ekonomiku“, lze říci jen to, že je zahnal zpátky domů, nejen doslova.

Pokud žijeme v systému, který nevidí hodnoty, jež nejsou vyčíslitelné penězi, což Vitvar ilustruje kritickou zmínkou o galeriích, divadlech aj., co „sázejí na jistotu“, je logické, že pro nemainstreamovou kulturu v oficiální ekonomice není místo. Nejde o „uklouznutí“ systému, ale o princip, na němž je postaven. I z těchto důvodů jej množství umělců kritizuje. Zároveň ale čekají, že je bude podporovat, a zlobí se, že se tak neděje, jako by to nevyplývalo z povahy systému samotného, který jinak ve svých uměleckých dílech podrobují sofistikovaným kritikám.

Umělci se u nás už léta dobývají do zavřených dveří. Rozpočet ministerstva kultury je stále menší než slibované jedno procento státního rozpočtu a živá kultura z toho dostává zlomek. Tak to bylo před více než dvaceti lety, když jsem začala publikovat, a je to tak i v té dnešní debatě o statusu umělce. Ten dává jednoznačný smysl pouze jako sociální nástroj, který lidem, již nejsou klasičtí zaměstnanci ani podnikatelé, dejme tomu, uleví se zdravotním a sociálním pojištěním. Obávám se však, že spolu s tím se o slovo hlásí další nástroj kulturní politiky.