Paříži, miluji tě

„Ach jooo!“ vykřiknu nahlas a vzbudím další dva členy rodiny předstírající spánek v našem pařížském minipokojíčku, kteří se na mě oba obratem oboří. Je 5.40 a asi počtvrté tuto noc a teď již ráno mě vzbudilo „ňa ňa“ mého dvacetiměsíčního chlapečka, který má stále ještě silnou zálibu v kojení. Moje nervy během pátého roku rodičovské „dovolené“ jsou mnohem napjatější než na začátku a dlouhodobý nedostatek spánku se na mém nervovém systému značně podepisuje. Nicméně je to mnohem lepší než loni, říkám si s vděkem, kdy jsem s těžkou poporodní depresí nebyla téměř schopná vstát z postele. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsme z toho pekla vyvázli všichni živí, že jsem nyní s celou rodinou v Paříži a mám radost ze života!

Takže se lehce uklidněná vracím z myšlenkových obláčků do reality šesté ranní, vstávám jako zombie a jdu nachystat ranní kolotoč povinností – připravit snídani, dát vařit vodu na čaj, která se bez varné konvice vaří asi deset minut, přebalit chlapečka, vybojovat boje ohledně výběru oblečení s holčičkou, nakrmit obě hláďátka, nezapomenout nakrmit sebe, obléknout si reprezentativní oblečení a dorazit na ambasádu včas, abych stihla dokončit článek o návrhu zákona na podporu zeleného průmyslu, který musím během dneška odeslat. Jsem tedy lehce ve stresu, a tak jsem asi i trochu protivná na všechny okolo, naštěstí můj muž vše zvládá na jedničku s hvězdičkou, můžu se tedy s trochu klidnějším srdcem vytratit.

Do práce dorazím včas, na chodbě prohodím pár slov s kolegou ohledně kočovného života diplomatů, a pak už rychle sedám k počítači a snažím se pokračovat v psaní. Café crème, quiche a croissant je moje trojkombo pro aspoň bazální fungování, nicméně chvíli trvá, než energie doputuje a já po tu dobu střídám tupé zírání do monitoru s chvílemi přerušovaného scrollování na Facebooku. Musíš si už opravdu odpočinout a najíst se, dej si maso, běží mi v hlavě maminčina slova, a já si dávám předsevzetí minimálně na dnešní odpoledne, že to tak skutečně udělám!