Nejlepší je skončit na vrcholu

Máš za sebou sportovně úspěšný rok. Fotbalová Bohemka je v Evropské lize, basketbalová Opava vyhrála ligu. Máš ještě nějaký osobní sportovní sen?

Pokud bych mluvil o osobním snu, tak bych rád ještě zažil velký zápas v basketbalu. Trošku se bojím říct, co by to mělo být, protože bych se cítil ještě víc zavázaný, ale mělo by to být spojené s Opavou.

Nějaká spolupráce?

Moje spolupráce s nimi je poměrně úzká už dnes… Jde o to, že bych na pár minut za ně nastoupil, jako to bylo kdysi s Bohemkou. Ale je to opravdu v rovině snu. I od toho zápasu s Bohemkou uplynulo už, myslím, čtrnáct let, takže možná je to celé blbost. Uvidím.

Hraju s tebou basket, takže vím, že jsi v kondici…

Je to touha splnit si nenaplněný sen a zároveň je to pro mě ventil přijít do jiného prostředí, než je to umělecké.

Věci, o kterých přemýšlím

Před pár dny oslavilo Dejvické divadlo na večírku třicet let existence. Výročí slavíte v roce, kdy jste dostali cenu divadlo roku a ty ses stal spolu s Janem Vondráčkem hercem roku. Co podle tebe stojí za tak setrvalým úspěchem Dejvického divadla?

Těch věcí bude víc. Asi první faktor je osobnost Mirka Krobota. A vlastně vybudování souboru, kde hlavní kritéria byla, aby to byl dobrý herec a zároveň člověk, který bude respektovat týmovost, kolektiv. Aby to nebyl člověk konfliktní, rozkližující, ale spíše tmelící. Velmi důležitým faktorem, neříkám, že třeba nejdůležitějším, je smysl pro humor a někdy až pro černý humor. Důležité je dělat tu práci poctivě, a přitom se nebrat vážně.

Je zajímavé, že tolik hvězd českého divadla i filmu vydrží pohromadě.

Myslím, že u většiny z nás je pnutí něco dokázat, ale ne úplně jenom v individuální rovině, jde nám společně o úspěch divadla. Dalším faktorem je, že se nám za ta léta podařilo vybudovat vlastní styl Dejvického divadla. A ačkoli jsme se dokázali proměňovat i žánrově, náš styl je z toho stále cítit. A potom je velice podstatné, jakým způsobem zkoušíme, protože divadlo se rozděluje na neviditelnou a viditelnou práci. Viditelná je pro diváky, to je výsledek, neviditelná práce je všechno, co stojí za tím.

Jakým způsobem zkoušení probíhá?

Mirek nám dal pocit svobody a vědomí, že jsme součástí týmu. Že náš hlas nebo naše osobnost je stejně důležitá jako ta jeho, i když on sám byl šéfem a poslední rozhodnutí bylo vždycky jeho. Často se s námi konzultovala i dramaturgie, co bychom mohli nebo měli hrát. Někdy probíral i to, kdo by k nám měl přijít a jestli máme nápad. A to se týkalo jak hereckého souboru, tak hostujících režisérů. A tenhle princip se odráží i při zkoušení. Věci nejsou dogmata, že režisér řekne: „Bude to takhle a takhle!“ Máme možnost to docela silně ovlivňovat. A necháváme i velký prostor jisté improvizaci.

Zmiňuješ naslouchání hercům. Zaujalo mě to u představení Fifty, které je o pohledu padesátníků na život. Ve hře účinkují ale i herečky mladší generace, které mají nepochybně jinou zkušenost a perspektivu. Zmínily to i v jedné veřejné diskusi. Ale zdálo se, že se vzájemně respektujete a přijímáte své odlišnosti. Generace se tu tak potkávají, nikoli vzájemně odmítají. Myslíš, že je to právě díky vnitřnímu nastavení divadla?

Určitě ano. Když k nám přijde někdo nový, tak je to pro něj docela složité. Mám to docela vypočítané, že až po třech letech herec nebo herečka začne být v našem systému svobodný. Není jednoduché přijít na styl, způsob zkoušení a cítit se v tom přirozeně. Fakt se to těžce popisuje, ale myslím, že se všichni snažíme těm, kteří u nás hostují nebo kteří k nám přicházejí, vytvořit maximální možnou pohodu. Sami si uvědomujeme, že je složité přijít do fungujícího organismu, který má svoje specifika.