Smějete se u České sody? A proč (ne)?

Je zajímavé, že Českou sodu pořád řešíme. Nechápejte mě špatně, já půlce věcí z České sody absolutně nerozumím. I ty politické skeče, u kterých se trochu chytám, parodují spíš zpravodajství. Nasměji se ale dost, když slýchám ty nářky, že by ji dnes už nikdo neodvysílal. Myslím, že není nic dobovějšího než Česká soda. Dodnes je to referenční bod české satiry, jako by mezi tím nic zajímavého nepřišlo. Éra stand-up comedy nenabídla takový prostor pro vytvoření kultu, ale dokázala do hry vtáhnout nová jména. A pak přišla doba youtuberů a dosud netušené možnosti. V pondělí můžete vysvětlovat geopolitické problémy, v úterý doporučovat kosmetiku a ve středu parodovat přitroublé blondýnky. A to je přece úžasné.

„Toho by sem vůbec neměli pouštět, vždyť je to hovado,“ říká sebekriticky můj kolega moderátor, když stejně jako Petr Čtvrtníček v Risku není spokojený se svým výkonem. Rozesměje mě vždy. Jsem ročník 95, Českou sodu tedy znám z internetu, průpovídek okolí a hodin němčiny, nad nimiž učitel běžně ztrácel kontrolu. Pořad prochází časovým filtrem, který v obecném povědomí uchovává to lepší. U mnohých polozapomenutých skečů bych dnes už zřejmě protáčela oči. Nostalgici musejí přijmout, že budoucí generace se možná nezasmějí vůbec. Na České sodě oceňuji především syrovou satiru mířenou „nahoru“ – vůči politikům, mocným. To mi v současném kulturním mainstreamu chybí. Nejdůležitější ale nakonec je, že mám prostě slabost pro záchodový humor.

Musím se přiznat, že jsem velká fanynka České sody, některé hlášky umím nazpaměť a dodnes mě to baví. Je to můj šálek černého nekorektního čaje. Ve spoustě věcí mi to připomíná britský montypythonovský humor, ale zároveň je v tom něco hluboce českého. Zpívánky/Spievanky a „Ééééé“ jsem viděla snad stokrát a vždycky mě to dokáže dostat do kolen. Geniální. Miluju, děkuju!

Na existenci České sody si vzpomenu vlastně jen tehdy, když si někdo stěžuje, že politická satira se u nás nedělá, případně se dělá špatně. Jenže právě ta na tomhle devadesátkovém pořadu zestárla nejhůř. Dávno netušíme, kdo to byli bratři Helbigové, a šílená realita dneška překonává veškerou invenci Čtvrtníčka a spol. Při zpětném pohledu je bizarní, kolik času dokázali tvůrci věnovat své obsesi sudetoněmeckou otázkou a lacinému prznění němčiny. Jediné, co přetrvalo, jsou hlášky z parodií na dobové reklamy, které jsme na sebe pokřikovali na chodbách základky. Směju se tak pouze tomu nejodpornějšímu černému humoru, kterým Česká soda krmila naše malé vnitřní hyeny. U dlažby z pravých kočičích hlav si ale dělám nesouhlasné vlnovky dokonce i já.