Česká soda 2023

Mohla by se dnes ve veřejnoprávní televizi vysílat zábava, jakou kdysi provozoval herec Jiří Krampol, když parodoval česky mluvící Vietnamce? Asi ne, každopádně takovou otázku si ani nikdo neklade. Proč se ale mnozí opakovaně ptají, jestli by dnes mohla televize vysílat legendární Českou sodu? To opět s nepřeslechnutelnou nostalgií zaznívalo i minulý týden, kdy se připomínalo třicet let od vzniku tohoto proslulého seriálu skečů.

Odpověď je asi jasná: Krampolovy scénky původně z osmdesátých let si tak prvoplánově braly za terč menšinu, že dávno přestaly být vtipné. Ale nedopadlo by to s Českou sodou v očích mnoha lidí stejně? Mohl by humor, jehož součástí byla kromě urážení politiků i ironie vůči invalidům, vězňům koncentračního tábora nebo romským dětem, fungovat pro pobavení i v době zvýšené citlivosti? Ať už je odpověď jakákoli, na této debatě je nejzajímavější, že se obecně týká českého humoru a jeho role ve veřejném prostoru.

Výsměch jako obrana

Když se pořad v roce 1993 na obrazovkách České televize objevil, dokonale plnil roli, jakou humor ve veřejném prostoru plnit má. Strhával zavedené fasády, ukazoval na předsudky, hloupost, nabubřelost, mocichtivost. Přitom aby mohl humor takovou roli plnit, nesmí si dopředu klást omezení a kalkulovat, na koho mířit a na koho ne. Neměl by být zlý, nechutný a vybírat si terče jen proto, že se tím zavděčí většině (jako Krampol s Vietnamci). Také ale nesmí opatrnicky zvažovat, jakých skupin lidí se nedotknout, protože jsou slabí a zranitelní. Humor nemůže mít dopředu cíl být korektní, protože korektní humor je protimluv.