Volby jsou nesmysl

Český rozhlas slaví sto let a připravil při té příležitosti různé bilanční projekty. V pořadu RozhlaSTO se věnuje zajímavým událostem souvisejícím s prací rozhlasu. Ať už je to první vysílání v roce 1923, děsivý antisemitský humor v roce 1942 či naopak svobodné nadechnutí v roce 1968. Historické vzpomínání rozhlasu doplňuje paralelní oslava sedmdesáti let České televize.

Příběh veřejnoprávních institucí je v mnoha ohledech impozantní. Zkusme si jen představit, jak se cítili lidé, kteří poprvé v životě slyšeli v rádiu hlasy a hudbu. Schopnosti lidstva jsou minimálně z technologického hlediska fascinující. Dějiny médií v naší zemi však ukazují i to, jak hrozivě se dají zneužít. Například Česká televize funguje svobodně čtyřiatřicet let, takže stále ještě má větší část existence spojenou se službou totalitnímu režimu. Pochopitelně s krátkou pauzou v roce 1968, byť ani tehdy to nebyla úplná svoboda.

Právě ale konec šedesátých let zůstává z pohledu televize a rozhlasu nejpozoruhodnějším obdobím. Zatímco sametová revoluce v roce 1989 přinesla jasný řez, okamžitý konec cenzury a nástup svobodných médií, za pražského jara se postupně otvírala jedna vrátka za druhými a čekalo se napjatě, jestli za nimi je propast, nebo chodba k dalším dveřím.

Epizoda Jaro bez cenzury (1968) v seriálu RozhlaSTO je pozoruhodným připomenutím tohoto zkoušení terénu. Redaktoři rozhlasu během jara poprvé zapojili do vysílání telefon, takže mohli do vysílání volat posluchači, případně novináři volat politikům a klást jim otázky, které nebyly dopředu připravené. Veřejnost fascinovalo, co se v éteru náhle odehrává. Například hovor se synem prezidenta Antonína Novotného, kterého se redaktor vyptával, jestli není šéfem podniku z protekce. Cenzura zmizela, takže novináři nemuseli brát ohled na to, jestli jejich práce ohrožuje jiné zájmy společnosti.

To v minulých letech nebylo možné: s odvoláním na tuto „hrozbu“ například vedení města Prahy zakázalo zveřejnit debatu o dopravě v metropoli. Fascinující ukázka chvilkového svobodného nadechnutí v pořadu zazní, když novináři přimějí představitele KSČ ve vysílání přiznat, že volby v Československu se falšují, protože strany Národní fronty získávají nesmyslný počet hlasů. „Všichni jsme četli Lenina a Lenin řekl, že takovéto výsledky volební jsou v podstatě nesmyslem,“ odpovídá funkcionář. Na to redaktor říká: „Děkuji, to mi stačí.“

Pořad chytře doprovází vyprávění posluchačky, která si některá živá vysílání nahrávala na magnetofon (čímž je zachránila pro nás), protože nechtěla nic zmeškat. Když pak ale přišla normalizace, dvacet let si je nepustila. Nechtěla, aby jí bylo smutno za svobodou, která byla tak opojná. A to je dobré si připomínat, protože platí, že nezávislá média bez svobodomyslných lidí nemohou existovat a svobodomyslní lidé nemohou existovat bez nezávislých médií.

Rok 1968 a média mám z novinářského hlediska spojené zejména s listem Student. A to proto, že jeho důležitou tváří byl v té době Tomáš Pěkný, s nímž jsem se o mnoho let později potkal v redakci Respektu. Tomáš a jeho kolegové po invazi vojsk vydali ještě několik samizdatových čísel Studenta, ale ve chvíli, kdy se politici vrátili z Moskvy a rozhodli se zemi normalizovat, odmítli řádné vydávání listu obnovit. Nechtěli dělat kompromis, svoboda slova, kterou teprve nedávno získali, pro ně byla příliš cenná.

Tomáš se pak stal signatářem Charty 77, aby v roce 1990 zamířil do redakce Respektu. Tady se stal nejen skvělým editorem, ale i učitelem velké řady novinářek a novinářů. Připomínám jej proto, že 8. května by oslavil osmdesáté narozeniny. Bohužel už ale s námi není deset let. Stále na něj vzpomínáme.

Závěrem jedna radostná zpráva. Kolegové Ondřej Kundra a Tomáš Brolík získali Novinářskou cenu za reportáž Cesta před boží i pozemský soud a Petr Třešňák za investigaci Kdo zabil Dorotu Š. Gratulujeme.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje 

Erik Tabery

šéfredaktor