Letošní Velikonoce jsem strávila v severním Toskánsku, v městečku Barga poněkud skrytém v podhůří Apenin. Na vrcholcích hor, které je třeba cestou překonat, ještě ležel sníh, ale jaro už bylo v plném proudu, kvetly ovocné stromy i magnolie a včely se činily. Starý dům, ve kterém jsme bydleli, byl po zimě promrzlý, a když jsme se chtěli zahřát, museli jsme topit v otevřeném ohništi. Ráno nás budilo jen slunce a ptáci, i ty kostelní zvony odletěly na Zelený čtvrtek do Říma.
Bylo příjemné se vzdálit každoročním vzrušeným debatám o sadistickém zvyku koledování s pomlázkou, kterým česká média pravidelně zabíjejí duchovní podstatu Velikonoc a řada politiků a pohříchu i političek si na něm ráda přihřívá polívku. Nebylo nic než přirozený rytmus přírody, liturgického roku a přikládání polínek do ohně.
Na večer Velkého pátku se tak z kostela svaté Alžběty Uherské vydalo na čtrnáct zastavení kříže křížovou cestou procesí neohrožených věřících; hodinu před začátkem začalo pršet. Drobný déšť postupně zesílil na pořádný liják, kdy z oblohy kolmo na zem padaly dešťové provazy. Z kostela vyšel průvod desítek farníků s barevnými deštníky – k chrámu svatého Kryštofa a jak jinak než do kopce. Barga se na kopci rozkládá, a tak ať jdete kamkoli, jdete buď do prudkého kopce, nebo z kopce. Stařenky i klerici v důchodovém věku, kteří tak činili celý život, čiperně vybíhali kopec a ukazovali nám záda. Jeden farník nesl kříž s Arma Christi, nástroji Kristova umučení, druhý pod deštníkem mobilní reproduktor, bezdrátově propojený s mikrofonem pana faráře, jehož slova ale stejně zanikala pod přívaly deště.
Můj muž odmítl deštník, který jsem mu nabízela. Měl na sobě přece vlněný svetr portugalských rybářů a větrovku se speciální úpravou. Ono to za chvíli bylo stejně úplně jedno, promočení jsme byli všichni stejně bez ohledu na to, zda máme deštník, kleriku či občanský oděv.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
