Zázrak deštivé noci

Letošní Velikonoce jsem strávila v severním Toskánsku, v městečku Barga poněkud skrytém v podhůří Apenin. Na vrcholcích hor, které je třeba cestou překonat, ještě ležel sníh, ale jaro už bylo v plném proudu, kvetly ovocné stromy i magnolie a včely se činily. Starý dům, ve kterém jsme bydleli, byl po zimě promrzlý, a když jsme se chtěli zahřát, museli jsme topit v otevřeném ohništi. Ráno nás budilo jen slunce a ptáci, i ty kostelní zvony odletěly na Zelený čtvrtek do Říma.

Bylo příjemné se vzdálit každoročním vzrušeným debatám o sadistickém zvyku koledování s pomlázkou, kterým česká média pravidelně zabíjejí duchovní podstatu Velikonoc a řada politiků a pohříchu i političek si na něm ráda přihřívá polívku. Nebylo nic než přirozený rytmus přírody, liturgického roku a přikládání polínek do ohně.

Na večer Velkého pátku se tak z kostela svaté Alžběty Uherské vydalo na čtrnáct zastavení kříže křížovou cestou procesí neohrožených věřících; hodinu před začátkem začalo pršet. Drobný déšť postupně zesílil na pořádný liják, kdy z oblohy kolmo na zem padaly dešťové provazy. Z kostela vyšel průvod desítek farníků s barevnými deštníky – k chrámu svatého Kryštofa a jak jinak než do kopce. Barga se na kopci rozkládá, a tak ať jdete kamkoli, jdete buď do prudkého kopce, nebo z kopce. Stařenky i klerici v důchodovém věku, kteří tak činili celý život, čiperně vybíhali kopec a ukazovali nám záda. Jeden farník nesl kříž s Arma Christi, nástroji Kristova umučení, druhý pod deštníkem mobilní reproduktor, bezdrátově propojený s mikrofonem pana faráře, jehož slova ale stejně zanikala pod přívaly deště.