Teče, kudy se jí chce

Pozorovat při západu slunce horskou řeku, jak se ze sevřeného údolí nekontrolovaně rozlévá do otevřené plochy, vyvolává zvláštní pocit. Nic, co by šlo zažít každý den: v kultivované, hustě osídlené evropské krajině je to dnes už prakticky nemožné. Mohutný vodní tok, který svahy kopců až dosud držely v úzkém korytě, se v rovině rozbíhá do mnoha lesknoucích se cest, jež si hledají cestu v několik kilometrů širokém písčitém řečišti. Jednotlivá ramena se jako pulzující tepny vzájemně proplétají a řeka v podvečerním slunci připomíná tajemného živočicha, který se zvolna plazí krajinou.

Kdysi dávno takhle vypadalo mnoho evropských toků. V posledních zhruba dvou stoletích je ale průmyslová doba uvěznila do umělých koryt a lidé na nich postavili jezy, přehrady a elektrárny. Důmyslné vodní stavby zkrotily ničivou sílu řek a umožnily využít ji v náš prospěch, zároveň jsme ale přišli o jedinečný typ divoké přírody. Je vlastně trochu překvapivé, že v dnešní Evropě existuje jedna výjimka – podle některých dokonce úplně poslední –, která zůstává divokou. Je jí řeka Vjosa pramenící v řeckých horách a pokračující do Albánie, kde se vlévá do Středozemního moře.

Ještě nedávno měla před sebou narýsován osud ostatních evropských řek a výše popsaný výjev se měl stát blednoucí vzpomínkou na navždy ztracený svět. Albánská vláda zde chtěla vybudovat osm vodních elektráren a další dvě desítky přidat na přítocích. Místo toho se ale odhodlala k překvapivému – a odvážnému – rozhodnutí, které ekologové i vědci z celého světa označují za triumf ochrany přírody. Premiér Edi Rama letos v půlce března oznámil, že místo elektráren a přehrad v údolí Vjosy vznikne obří národní park, který bude unikátní řeku chránit před lidskou činností. Nečekané rozhodnutí jedné z nejchudších zemí Evropy upřednostnit přírodu před vidinou zisku nás s fotografem přimělo nasednout do auta a vydat se do odlehlého údolí Vjosy s cílem zjistit, co se to Albánci vlastně rozhodli ochránit.

Divoká a zanedbaná

Při pohledu na mapu je jasné, že řeku nezvládneme poznat celou – tok má 270 kilometrů a součástí národního parku jsou navíc i tři přítoky, protože albánská vláda se rozhodla chránit celý propojený ekosystém. Nakonec se rozhodujeme prozkoumat pouze albánskou část řeky, která představuje zhruba dvě třetiny z celého toku. Naše cesta tedy začíná v místech, kde Vjosa přitéká z Řecka do Albánie, odkud ji budeme sledovat až k moři po silnici vinoucí se po celé její délce.

Řecko-albánské pomezí je nepříliš osídlená, hornatá krajina, v jejíchž lesích a strmých skalnatých horách se lze lehko ztratit. Masový turismus se zdejším končinám zatím vyhýbá, takže tu nenajdete mnoho hotelů ani síť značených turistických stezek. Díky tomu si ale drží kouzlo, které sem neomylně přitahuje dobrodružnější povahy.

Průzkum řeky začínáme za úsvitu symbolickou venkovní koupelí. Nikoli ale ve studené řece, protože teď v březnu tady v horách ještě mrzne, nýbrž v termálních pramenech. Ty se nacházejí přímo na hranici na říčce Sarandapor těsně předtím, než se vlije do Vjosy. Voda mentolové barvy se vine mezi bílými oblázky a k pramenům podél ní vede nezpevněná kamenitá cesta, jejíž poslední úsek je nutné jít pěšky. Horké tůně vlévající se do řeky jsou vidět už zdálky podle páry, která se v mrazivém ranním vzduchu vznáší nad jejich hladinou. Samotná koupel představuje mimořádný zážitek, pokud člověk přijme fakt, že na místě chybí jakákoli infrastruktura včetně přístupu do vody. Odměnou je přírodní lázeň s ohromujícím výhledem na pohoří Nemërçka, 2500 metrů vysokou skalní stěnu, na jejímž hřbetu v ranním slunci září sněhová čepice.

O pár kilometrů níže po proudu se Sarandapor setkává s Vjosou, která má v téhle fázi podobu divoké horské bystřiny. Je tmavší a mohutnější a rychle se žene mezi hluboko vyrytými kamennými soutěskami. Svahy jejího údolí jsou pokryté zelenými pastvinami s pasoucími se stády ovcí a koz, s narůstajícím převýšení