Srážka s mateřstvím

Dnes už je Zuzana Jonášová (34) v pohodě. Každý její všední den vypadá podobně a ona si je užívá. Ráno vstane, odvede čtyřletého syna Jakuba do školky. Po obědové pauze si ho zase vyzvedne a doma se mezitím stará o sedmiměsíční Elišku. Když dcera usne, řeší přímo z domova administrativní záležitosti rodinného centra v Buštěhradu, které řídí a jednou týdně v něm vede taneční kroužky pro děti z okolí. Někdy pracuje i večer, když přijde její manžel z práce a děti od ní převezme. Rytmus práce si s kolegyní určují samy, navíc ji tahle kreativní činnost baví. Až budou děti větší, bude se chtít ale vrátit do původního zaměstnání na ministerstvu. „Práci v komunitním centru jsem pojala jako způsob, jak úplně nevypadnout z pracovního tempa a návyků. Navíc věřím, že tuhle moji ,brigádu‘ bude jednou někdo chápat jako důkaz, že jsem flexibilní a umím se přizpůsobit okolnostem,“ vysvětluje. Zuzana ještě dodává, že v posledních dvou letech našla v životě nějakou rovnováhu. Dojít do tohoto bodu však nebylo vůbec snadné.

Před čtyřmi lety, po narození vytouženého syna, se jí totiž svět obrátil naruby. Nejdříve se během rodičovské nemohla vrátit na léta vybudovanou pozici, pokračování na dohodu ve státní správě nebylo možné. Pak přišel covid a do toho ještě s manželem hledali větší bydlení. Nakonec se přestěhovali mimo Prahu, do Buštěhradu s necelými čtyřmi tisíci obyvatel. „Byla jsem najednou zabetonovaná doma, ve městě, kde jsem nikoho neznala a kde oproti Praze nebylo ani příliš kam jít,“ popisuje zásadní obrat ve svém životě. Před mateřstvím chodila po práci s kamarádkami nebo kolegy do kaváren, večer do kina či divadla, občas na večeři s manželem. Najednou vše zmizelo.

„Do toho jsem nikdy úplně nezapadla mezi maminky, které chtějí řešit jen své děti. Nejsem někdo, koho naplňuje dělat paci paci pacičky nebo řešit přesnídávky,“ vzpomíná dnes Zuzana. Syn do jejího života něco přinesl, něco zásadního se z něj ale také vytratilo. Dostavila se únava, ale také pocit nespravedlnosti, který se občas projevil i v partnerském vztahu. Zatímco Zuzana přišla o radost, kterou jí přinášela práce, manžela mezitím povýšili. „Říkala jsem mu, že ať se nediví, že neskáču radostí, že vyhrál výběrové řízení na lepší pozici. Protože mi to přijde nespravedlivé. Dokud má mě, tak ho naše společné rodičovství v kariéře vůbec neomezuje. A mě ano.“

Nečekaný náraz

Zuzana Jonášová patří mezi ženy, které si před narozením vlastních dětí svou práci užívaly a byly v ní úspěšné. V jejím případě ani tak nešlo o budování velké a viditelné kariéry, práce na ministerstvu ji jednoduše bavila, měla pocit, že dělá něco důležitého, její uspokojení posiloval i fakt, že v hierarchii státní správy stoupala stále výš. V zaměstnání jí také často říkali, jak je pro ně důležitá. Když porodila, doufala, že ji právě díky spokojenosti s jejími výkony budou chtít v práci zpět co nejdříve. „Byl to spíše můj pocit, že mě vedení brzo rádo uvidí zpátky, jak jsme se neformálně bavili. Já si ,vysnila‘, že to určitě nějak půjde zařídit,“ vysvětluje.

Sama byla přesvědčená, že žije v nové době moderních, aktivních žen. Že do sebe v dosavadním životě zvládla investovat spoustu času prostřednictvím vzdělání a pracovních zkušeností a že i když to jistě bude náročné, stejně tak zvládne i výchovu dítěte spolu s částečným pracovním úvazkem z domova. Nakonec se ale ukázalo, že byla trochu naivní. Skloubit mateřství s prací vůbec není snadné. A z práce se jí nikdo s nabídkou také neozval.

Zároveň rozhodně není jediná mladá žena, která si s podobnou situací láme hlavu. Z vlastní zkušenosti vím, že srážka dosavadního úspěšného života ve škole a v rané kariéře s realitou mateřství je mezi mými kamarádkami jedním z hlavních témat hovorů, ať už si dítě s partnery pořídily nebo o tom teprve uvažují. Řeším to i já. A když jsme za Respekt zveřejnili kvůli tomuto článku výzvu na sociálních sítích, přihlásilo se nám téměř okamžitě přes šest stovek podobných žen – úspěšných v tom, co dělají, ale zároveň plných obav, jestli lze zvládnout obojí, kariéru i děti. Co se tedy honí této specifické skupině žen kolem třicítky hlavou?