Jak dnes dobře točit sex

Její profese, koordinátor či koordinátorka intimity (intimacy coordinator), se v posledních letech čím dál tím více prosazuje na filmových a televizních natáčeních. Irka Ita O’Brien, usazená v Londýně, připravuje choreografii simulovaného sexu nebo se stará o to, aby se herci a herečky během intimních scén cítili bezpečně. Poptávka po její asistenci vzrostla v důsledku hnutí #MeToo, kdy se filmový průmysl rozhodl, „že může některé věci dělat lépe“. Její jméno figuruje například v titulcích seriálů Sexuální výchova, Byl by to hřích nebo Můžu tě zničit. Pracovala i na filmu Ridleyho Scotta Poslední souboj.

Může se člověk ve vaší profesi stydět?

Stydět se je svým způsobem smysl celé mojí profese, protože celý svět se stydí. Ale ve filmovém průmyslu dlouho neexistoval žádný systém, který by to vzal v potaz. Nikdy nebylo řečeno, že stud je součástí toho, jak děláme umění. Sex a sexualita jsou fundamentální součástí lidství, ale není to jen o funkci našeho přežití. Lidé si se sexem pojí různé typy rozkoše a vyprávět o nich je součástí umění. Je důležité, abychom vyprávěli dobře.

Intimní scény jste koordinovala v řadě seriálů a filmů včetně Sexuální výchovy, Normálních lidí nebo Byl by to hřích. Jak vypadá, když začínáte pracovat na projektu? Kde vaše akce začíná a kde končí?

Můžeme vzít jako příklad Normální lidi. Sešla jsem se s režisérem Lennym Abrahamsonem začátkem roku 2019. Procházeli jsme scénář, rozložili jsme si jej na jednotlivé scény, identifikovali ty s intimním obsahem, a pak jsem ho provedla tím, jak to bude probíhat. Následně jsem řešila s herci Paulem Mescalem a Daisy Edgar-Jones, jestli mají nějaké obavy. Jednu scénu jsme vyzkoušeli předtím, než jsme začali natáčet, aby každý rozuměl tomu, co se bude dít. Během samotného natáčení pak hlídám, aby bylo vždy dost času zkoušet, když je potřeba, protože jak se herci dostávají do role a více svoji postavu chápou, věci se mohou posouvat, přizpůsobovat. Zároveň jsem v kontaktu s kostymérkami, jestli mají pro herce hotové kostýmy a zda je připraven speciální oděv zahalující intimní partie. Kontroluji s asistentem režie, jestli je zajištěn uzavřený plac, kde bude přítomné jen minimum lidí. Starám se i o to, aby herci mohli zastavit natáčení, když se necítí komfortně, když se jim třeba odlepí krytí intimních partií, aby mohli říct „time-out“ a měli v tomhle stejnou pravomoc jako režisér nebo jeho asistent.

Pravidla rytmu

Koordinátoři intimity jsou na place jako profese teprve pár let. Jak se natáčely intimní scény předtím?

Režisér často hercům jednoduše řekl, ať spolu jdou na večeři, víc se poznají, skamarádí, a pak tu chemii přenesou do intimní scény. Což je úplně bláznivé. Zatímco v jakékoli jiné oblasti je jasné, že herci hrají, tady ne. Předtím, než se začal používat návod pro intimitu na filmovém place, existovala podivná šedá zóna, kdy herci a herečky měli takzvaně „jít na věc“, protože každý přece ví, jaké je to mít sex. 

Proč to tak bylo?

Protože lidem bylo trapné otevřeně mluvit o sexu a jejich vlastním sexuálním chování – a to je naprosto v pořádku –, nikdo by se na tohle neměl ptát nikoho na place, tedy v podstatě v práci. To je jejich soukromí. A bez jasných pravidel a podpůrné struktury, jak se o sexuálním obsahu bavit profesionálně a kreativně, je to velmi složité. Ale nemusí být. Je jasné, že režisér nemůže vědět, jak tančit krásně tango, když točí tango. Najme na to choreografa, s nímž probere svoji vizi. Samozřejmě, že lidé nevědí, jak šermovat nebo dát někomu pěstí do obličeje. K tomu je potřeba koordinátor bojových scén, aby někoho naučil, jak to udělat, jak dát na podlahu žíněnky, jak to nazkoušet a pak předvést před kamerou. Moje role je eliminovat zmatení a nejistotu v natáčení intimních scén a postarat se o to, že každý ví, jaká jsou pravidla.

Takže přistupujete k intimní scéně jako k tanci nebo k boji?

Přesně tak. Dva lidé přicházejí do kontaktu, jeden druhého se dotýkají, má to rytmus, a aby mohli těly vyprávět příběh, potřebují někoho, kdo je tím provede, kdo bude znát rizika, stejně jako by je znal u souboje. Můžu tě držet za ruku? Můžu do tebe strčit? Hodit tě na podlahu? Přinášíme stejné dovednosti do intimních scén a natáčení nahoty, a navíc je to se souhlasem všech zúčastněných. Pracujeme se znalostí anatomie, kostí, svalů, stehen, boků. Tak jako nechceme, aby někdo někoho skutečně udeřil pěstí do obličeje, aby pěst přišla do kontaktu s tváří, nechceme, aby intimní části těla přišly do kontaktu s jinými částmi těla. Toho jde docílit třeba úhlem kamery nebo zaklíněním stehna do kyčelní kosti, takže to z pohledu kamery vypadá jako sexuální akt. Snažíme se o rytmus od penetrace až po orgasmus.

Pokud vezmeme nějakou vaši konkrétní práci, pak se nabízí třeba začátek druhého dílu seriálu Normální lidi, kde je dlouhá intimní pasáž, v níž hlavní hrdinka přijde o panenství. Jak se tahle scéna točila?

Byla detailně rozepsaná. Trvá devět minut a začíná ve chvíli, kdy ona sedí na posteli, on na židli a jsou od sebe asi dva metry. Intimita už přitom startuje v dialogu a postupně se stupňuje, když mu řekne, jestli se mohou svléknout, a pak se postaví. Což jsme přesně nacvičili, stejně jako to, když on ji začne uspokojovat rukou a ona jeho.

Celou dobu natáčení jste s nimi na place?

Ano. V momentě natáčení herci vědí, kde se jich jejich partner bude dotýkat, co se bude dít. Můžu stát stranou s tím, že se cítí pohodlně a můžou v rámci pravidel do scény vnést vlastní spontaneitu a impulzy. Budu také sledovat scénu se skriptkou na monitoru a kontrolovat, že správně označí například moment, kdy je vidět krytí intimních partií, což je kus, který nepůjde použít. Hlídám i to, aby vše týkající se nahoty bylo v souladu se smlouvami herců.

Herečka Emilia Clarke, představitelka jedné z hlavních postav seriálu Hry o trůny, si stěžovala, že byla během natáčení tlačená do scén, kde je nahá. Musela jste sama někdy řešit situaci, kdy třeba režisér nebo některý z partnerů ve scéně tlačili na něco, co nebylo dohodnuto? Nebo šli v momentálním zapálení dál, než by měli? 

Nedávno jsem takovou situaci řešila. Točili jsme gay scénu, kdy partneři souhlasili s líbáním a doteky a během akce jeden z nich automaticky zapojil jazyk, což nebylo domluveno. Jeho partner s tím nebyl v pohodě. Zajímavé přitom bylo, že producent francouzský polibek chtěl, ale to nebylo možné, protože to nevyhovovalo danému herci. Pozná se, pokud je někdo tlačen do něčeho, co mu není příjemné. Je to vidět na jeho těle. Nemá smysl někoho někam tlačit. Chceme, aby herci byli svobodní a tvůrčí.

Předtím, než se začal prosazovat návod na natáčení intimních scén, herci a herečky nebyli kreativní a tvůrčí v intimních scénách?

Někdy byli. Ale pokud to je tak, že jen dostanou instrukci, aby šli před kameru, improvizovali a šli na věc, může se stát spousta nepříjemných věcí. Mohou se cítit nejistě, trapně, nebo dokonce zneužiti. Nejsou si jisti, kam je ono „jít na věc“ vlastně vede, kde se jich někdo jiný bude dotýkat, kde se oni budou dotýkat někoho jiného a co se může stát.

Dříve se nezkoušelo?

Někdy ano, ale ne vždy. Nebo jim případně režisér vysvětlil, co po nich chce, a poslal je pryč, ať přijdou s řešením. Najednou máte dva herce, kteří se snaží sloužit režisérově vizi, jeden druhého podporovat, aby odvedli dobrou práci. To ale není ono. Proto jedno z pravidel zní, že musí být vždy přítomen někdo třetí. Dva lidi je soukromé setkání, není to profesionální.

Alicia Rodis, zakladatelka Intimacy Directors International, americké organizace sdružující a koordinující koordinátory intimity, začínala jako herečka. Vy jako tanečnice a pak jako herečka. Mluvila o vlastní negativní zkušenosti s intimními scénami, které ji vedly k tomu, že se snaží o zlepšení praxe během natáčení. Prošla jste si také nějakou negativní zkušeností?

Začínala jsem jako muzikálová tanečnice a v jednu chvíli mi můj agent nabídl, abych se zkusila ucházet o roli v reklamě na Chanel. Černobílá kamera jede podél pobřeží a úžasných skal, které v jednu chvíli přejdou v nahé ženské tělo. Říkala jsem si, že je to umělecké, krásné, ale že to nemůžu dělat.

Proč?

Měla jsem pocit, že nebudu mít od režiséra a producenta dostatečnou podporu. Cenzurovala jsem sama sebe. Na konkurz jsem nešla, protože jsem věděla, že se nebudu cítit příjemně. Kdybych bývala věděla, co vím teď – že když někdo vypadá nahý, vůbec být nahý nemusí –, rozhodovala bych se asi jinak. Obzvlášť, když vás snímá kamera zezadu, je tolik možností, co můžete mít na sobě, abyste byli zakrytí – krytky na bradavky, zakrytí prsou, genitálií. Ale to byla osmdesátá léta.

Jak vaši práci změní to, když do sexu přibude násilí? Spolupracovala jste na filmu Poslední souboj Ridleyho Scotta, kde je scéna znásilnění.

Ridley Scott pracuje specificky a nazkoušel a komponoval tu scénu sám. Já jsem s herci konzultovala a poskytla jim vedení, jak točit. V den natáčení jsem byla přítomná na place ve stanu producentů. Tenhle postup je zcela v pořádku. Součástí mojí práce je poskytnout pravidla a vedení a na tvůrci je, aby se rozhodl, co z toho potřebuje a co ne. 

Zatímco společnosti jako HBO chtějí na svých produkcích koordinátora intimity automaticky (ostatně HBO byla první, kdo jej najal na seriál The Deuce: Špína Manhattanu z prostředí newyorských prostitutek a pornografické scény v sedmdesátých letech), někteří režiséři se staví proti v obavách, že se ztratí energie nebo autenticita. Na place také panuje hierarchie a koordinátoři mohou překročit své pravomoci. Rozumíte těmto námitkám?

Ano. A rozumět režisérovi či režisérce, naslouchat jim, sloužit jejich vizi je součástí mojí práce.

Lepší podmínky, lepší výsledky

Filmový průmysl je podle kritiků sexistický až mizogynní. Souhlasíte s nimi?

Je fakt, že mu dlouho dominovali muži. Filmy vyprávěly zásadně mužské příběhy z mužské perspektivy.

Což ale ještě automaticky neznamená, že přitom tito muži nenáviděli ženy.

Ne nutně, ale bohužel existuje možná nevědomé, ale silné zaujetí. Není nic špatného na mužském pohledu, ale musí být jasné, že je to mužský pohled. Je radost, že se průmysl otevírá. Že chceme, aby lidé řekli, kde jsou jejich hranice. Což je obrat o sto osmdesát stupňů. Předtím platilo, že když někdo řekl něčemu ne nebo si vymezil hranice, byl považován za někoho, kdo dělá potíže. A určitě se bál o svou práci.

Opravdu to bylo takhle rozšířené?

Skoro každý herec nebo herečka, s nimiž jsem se setkala během svých workshopů, se báli, že když řeknou ne, budou mít problémy. Snažíme se to otočit tím, že chceme vědět, co je pro ně v pořádku, co jsou jejich požadavky a představy. Jejich „ano“ je „ano“, „ne“ je „ne“ a „možná“ je taky „ne“. Souhlas je přitom proces, ne jeden moment. S něčím můžete v jeden moment souhlasit, ale během natáčení se to může změnit. Třeba jste souhlasili s dlouhým líbáním, ale na place má váš partner strniště a vy máte bolestivě poškrábanou tvář, tak řeknete hotovo. A když se ptáme na souhlas, nepotřebujeme k tomu vysvětlující příběh. Člověk nemusí ospravedlňovat, proč je mu něco nepříjemné nebo proč nechce, aby se ho někde někdo dotýkal.

Koordinátorky intimity jsou v drtivé většině ženy. Proč? A má to tak být?

Je pár mužů. Je důležité, aby v té profesi byli zastoupeni muži i ženy. Vždycky se snažím najít tu správnou osobu pro konkrétní natáčení. Pro něco se víc hodí ženy, pro něco muži.

Téměř vždycky se předpokládá, že je to žena, kdo potřebuje na place podporu a ochranu. Pro herce nejsou intimní scény citlivé?

Jasně že ano. Jednou mi jeden producent řekl: „Vy jste tu pro dívku, že ano?“ Nenapadlo by ho ale zeptat se koordinátora kaskadérů, jestli přišel pomoct jen tomu, kdo hraje kladnou postavu. Je to absurdní. Myšlenka, že tu jsme pro ženy, jen upevňuje představu ženy jako oběti. Chceme, aby se příjemně cítil každý, aby se ke každému přistupovalo s respektem. 

Měl někdy herec problém s vaší přítomností jako ženou?

Podporu vítali jak ženy, tak muži. Jeden herec mi řekl, že je hezké, když se ho někdo ptá na to, jak se vlastně cítí on. Často se také stává, že se muži jakoby opevní, že řeknou: Pokud to nevadí jí, tak mně taky ne. Tím ale sami sebe znecitliví a není jasné, co je pro ně ok a co ne. Herci jsou teď otevřenější. Například se ozývají, že je jim nepříjemné, aby bylo vidět zezadu celé jejich nahé torzo. Nedávno jsem zase pracovala s ženatým čtyřicátníkem, který si po konzultaci se svou ženou stanovil požadavek, aby se nikdo nedotýkal jeho prsou a bradavek a naopak.

Cítila jste se vy sama někdy nepříjemně na place?

Kdysi dávno se mě jedna režisérka zeptala, jak moc sexuálně aktivní jsem. Bylo to naprosto nevhodné. Jako by bylo nevhodné, kdyby se někdo někoho v práci zeptal na jeho sexuální orientaci. 

V diskusích o zavádění pravidel při natáčení intimních scén vždy padne jméno producenta Harveyho Weinsteina odsouzeného za sexuální zneužívání a znásilnění. Pro laiky, kteří do fungování průmyslu třeba zas tak nevidí, to může vysílat signál, že natáčení intimních scén je plné zneužívání a nevhodného chování.

Pravidla, která jsme připravili, nejsou odpovědí na Weinsteina a jeho činy. Weinsteinův dopad spočívá v tom, že když před jeho kauzou lidé mluvili o tom, jak se cítí nepříjemně během intimních scén, nikdo je neposlouchal. Nikdo nebral v potaz, jaký emoční, psychologický dopad může mít, když někoho strčíte před kameru a řeknete mu, ať si sundá podprsenku. Nebylo to vnímáno jako druh zranění, proti kterému se dalo pojistit a následně dbát na to, aby k němu nedocházelo. Po Weinsteinovi a hnutí #MeToo si průmysl řekl, že už před tím nemůže zavírat oči. A že nová pravidla chování nakonec vlastně povedou i k lepšímu umění.

Zní to trochu, jako by před rokem 2017 neexistovalo dobré umění.

Netvrdím vůbec, že předtím v průmyslu nepracovali lidé, kteří neusilovali o co nejlepší podmínky, kteří se nestarali o herce. Ale i tihle lidé se mohli cítit nejistě, protože neměli žádnou podporu. Neříkám, že všichni, kdo natáčeli v minulosti intimní scény, byli nějak zneužiti nebo napadeni. Ale bylo to těžké, protože neměli nic, co by jim ukázalo cestu, jak to bezpečně dělat. Asistenti režiséra měli na starosti uzavřený plac, lidé z kostymérny se starali o herce, ale teď je tu jasně určený člověk, který je může téhle starosti a možná i nejistoty zbavit. 

Na čem aktuálně pracujete?

Nemůžu nikdy mluvit o běžících projektech, ale právě teď jde do kin Papežův vymítač s Russellem Crowem, na kterém jsem pracovala.

Tam byla intimní scéna, kterou bylo třeba koordinovat?

Nechte se překvapit.