Kam zmizela fyzička

Do velké tělocvičny s podlahou z dřevěných parket se s dusotem přižene houf kluků. Na pražské Základní škole Dědina právě začíná hodina tělocviku a energie, která se v žácích 6. B nahromadila během celodenního sezení v lavicích, se právě nezadržitelně dere ven. Při vybíjené, kterou hrají na úvod, po sobě šesťáci divoce metají obřími gumovými balony a současně se snaží uhýbat před střelami spolužáků. Po adrenalinovém úvodu, který všechny na chvíli zcela pohltí, následuje rozběh. Když pak učitel usoudí, že už jsou žáci dostatečně protažení a rozehřátí, rozdělí je do dvou týmů a většinu hodiny je nechá hrát basket. Pětačtyřicet minut vyhrazených pro tělesnou výchovu uteče rychle, a když hodina skončí, zpocení a vybouření žáci se spokojeně vracejí zpátky do šaten.

Až na nezvyklou rozcvičku v podobě vybíjené s nadměrně velkými míči se právě skončená lekce nevymyká tomu, co si rodiče dnešních šesťáků pamatují z dob vlastní školní docházky před třiceti lety. Tělocvikář Michal Burian to ale vidí kritičtěji. „Mohl jste si všimnout, že už po té první aktivitě byli někteří úplně hotoví, zrudli a zadýchali se. Při basketu doopravdy běhalo už jen těch pár aktivních a zbytek se spíše ploužil. Přitom dříve vydrželi ten tělák prolítat celý,“ hodnotí výkon svých svěřenců mladý učitel ve svém kabinetu. Tím „dříve“ má na mysli dobu před pandemií, která nadlouho uzavřela školy i sportovní zařízení, což mělo na fyzickou kondici dnešních školáků dramatický dopad. Výkonnost dětí se během dvou covidových let podle Buriana propadla zhruba o polovinu a na původní úroveň se ji dodnes nepodařilo vrátit. „A je otázka, jestli se to u všech žáků vůbec někdy podaří,“ říká učitel.

Hned ale dodává, že zdaleka nejde jen o pandemii. Ta prý jen urychlila trend, který s kolegy pozorovali mnohem dříve. Už když Burian před sedmi lety na školu nastoupil, všiml si, že dnešní děti oproti dřívějším generacím neběhají tak rychle, doskočí méně daleko, dělá jim problém správně házet nebo kopat do míče anebo že na školních výletech nezvládnou ujít dlouhé túry – a kolegové z učitelského sboru mu jeho postřeh potvrzovali. „Za dobu mého působení to pak mělo sestupnou tendenci,“ říká Burian. Pohled na další místa v republice i rozhovory s pohybovými experty naznačují, že se v případě školy na pražské periferii nejedná o výjimku. Horší fyzická kondice dnešních školáků zjevně odráží hlubokou proměnu způsobu, jímž dnešní děti tráví volný čas.

Jiný svět

Tělocvikář Burian si nevede písemné záznamy o tom, v čem přesně se děti oproti dřívějšku zhoršily a o kolik, pár příkladů ale dokáže vyjmenovat z hlavy. „Uběhnout kilometr pod tři minuty třicet vteřin dřív zvládalo osm až deset žáků v osmé třídě, ale dneska je to jeden,“ říká učitel. To samé vidí u skoku do dálky: „Dřív běžně skákaly čtyři pět metrů, dnes jsou tam děti, které skočí dva metry dvacet, a jsme rádi, že se vůbec odrazí.“

Podle Buriana dětem chybí nejen fyzická síla, obratnost a výdrž, ale také technika. Například míčkem prý dnešní děti místo vrchem běžně házejí spodem nebo stranou, takže nedohodí tak daleko, při hraní fotbalu zase často do míče kopou špičkou. „Nedovedu si představit, že když jsem já chodil na základku, že by tam byl někdo, kdo by nedokázal kopnout do balonu placírkou, tady to ale děti běžně kopou jen bodlem a tak se pořádně netrefí do branky,“ zoufá si učitel.