Cesta k oživení Rybičkárny

Je pět hodin ráno, všude tma a zima. Vzbudil mě sen: pod tíhou nového betonu na podlaze se mi vyvalila zeď. Od té doby, co jsem koupil poloruinu bývalé Kallovy rybičkárny v Kovářské v Krušných horách, špatně spím. Rekonstrukce člověka sice nakopává, ale zároveň i unavuje – je to ždímačka energie a sil. Zároveň mě to baví, proto nemohu dospat rána. První fázi – opravu půlky střechy, kterou zatéká, omítek v přízemí a zbudování zázemí v podobě sprchy, záchodu, kuchyně a skladu – musíme dokončit co nejdřív, jinak se z toho složím.

Vylézám ze spacáku, zatápím v kamnech, ošplíchnu se u jediného funkčnímu umyvadlu. Uvařím si kafe a posnídám nakládaný rybí salát v remuládě. Ostatně co jiného, sál, ve kterém si zrovna protahuju záda, dříve sloužil jako tzv. Marinieranstalt – marinovací stanice ryb.

Do dveří vchází naše partička dělníků: Saša, Ondra, Petr, Tomáš, Jirka a Christopher, kamarád z Geyersdorfu. Čeká nás další den opravy střechy. Strhnout eternit, sundat drolící se 150 let starou lepenku, vyrvat prkna, odříznout shnilé koncovky krokví a vyměnit je za nové, které jsme z úcty ke zdejší výrobně rybích konzerv vyzdobili siluetami ryb.

Rozbíjíme rozpadající se zdivo nad pozednicí. Největší trámy použijeme na náhradu pozednice. Venku zase začalo poprchávat. Na počasí, zrovna když rozebíráme střechu, nemáme zkrátka štěstí, přesto vládne výborná atmosféra; z velké Bluetooth reprobedny si pouštíme cikánské hity a je nám veselo.

Kolem nás se nachází celá sudetská enkláva – rozpadlá administrativní budova rybičkárny, zdevastovaná obecní škola, jinak krásná hrázděnka, právě opravovaná bývalá fara a do toho můj dům s velkým výrobním prostorem. Bude zde filmový ateliér, kavárnu, klub. Od letošního dubna sem studenti začnou jezdit natáčet filmové eseje a rozhovory. Celý dům bude zázemím i pro náš pravidelný Land and Art festival v blízkém Königsmühle. A chceme opravit i onen velký administrativní dům – budou tam byty. Myslím, že za dva roky to tu bude vypadat mnohem lépe. Snad si i já vydělám na pokračování rekonstrukce.

Ale dost snění… přestalo pršet a leze se na střechu. Pajcry vyrváváme stará shnilá prkna a házíme je dolů na zahradu. Jirka s Petrem natřeli nová prkna bochemitovou penetrací proti červotočovi a podávají nám je na půdu. Už snad dneska doboucháme všechna prkna na střeše nastřelovačkou, Christopher přidělá paropropustnou fólii a celou střechu zakryjeme znovu obří modrou plachtou. A já budu mít konečně klid, nebude mi pršet do ateliéru a mohu ho dovybavit všemi potřebnými kostýmy a rekvizitami.

Najednou jsem si vzpomněl, že se mi v noci taky zdálo o názvu tohoto baráku – Krušnohorský Poutník. To nezní špatně. Přes Kovářskou chodí spousta pěších poutníků. Mohli by si tady odpočinout, osprchovat se, uvařit si a zase vyrazit. To by se mi líbilo. Sice já sám už nejsem ten Waldganger, poutník, který za léto obešel pěšky republiku, ale pořád se tak uvnitř nějak cítím.

Začalo zase pršet a Christopher to balí. Doděláme to prý zítra. Ještě mi stihne při odchodu říct, že celou opravu střechy budu mít od něj jako dárek. Zadarmo. Zaplatím jen materiál. Stále se mi tu dějí takové malé zázraky, dary, pomoc od přátel. Zalije mě pocit blaha a štěstí, cítím se jako znovuzrozený.

Odcházejí i další kluci z Kovářské a Vejprt. Zavolám ještě do stavebnin, jestli mohu ráno přijet pro další fůru prken. Zamykám a také jedu domů do Abertam. Musím udělat ještě nějakou kancelářskou práci. Po divukrásném přejezdu centrálního Krušnohoří s průtrží mračen, duhou a podvečerním sluncem usedám k večeři, a ačkoli jsem si toho naplánoval bůhvíkolik, v osm usínám.

Více na www.krusnohorskypoutnik.cz.