Covid: už je konec?

U čtyřiašedesátiletého čínského plicního lékaře Liou Ťien-luna, který ošetřoval pacienty nakažené novým koronavirem, se objevily příznaky nemoci, kolegové mu ale zrentgenovali plíce a prohlásili jej za zdravého. Liou pak odjel do Hongkongu a ubytoval se na jednu noc v místním hotelu. Co bylo dál, není jasné; podle některých názorů se v chodbě devátého patra, kde byl jeho pokoj, buď pozvracel, nebo dostal záchvat kašle. Každopádně nakazil nejméně sedm dalších hotelových hostů a stal se rozbuškou, kvůli níž se nová nemoc, dosud v podstatě lokalizovaná na pevninskou Čínu, rozšířila po celém světě.

Tou nemocí nebyl covid-19, ale SARS. Psal se únor roku 2003 a svět postihla první pandemie nového tisíciletí. Podařilo se ji během několika měsíců udusit – virus byl sice nesmírně nebezpečný, ale ne příliš nakažlivý –, ovšem pro to, co se děje dnes, měla zásadní význam. Kvůli obavám z návratu SARS se v Číně rozběhl překotný výzkum netopýřích koronavirů a není jisté, jestli právě tohle bádání nevedlo ke vzniku současného viru SARS-CoV-2. Zároveň však nemoc nastartovala hledání léků a vakcín, jež sice po jejím odeznění skončilo, ne ale úplně bez výsledků. Když na začátku současné pandemie začali vědci firmy Pfizer hledat lék, věděli už, kam sáhnout. Výsledkem je mimořádně účinný preparát paxlovid, který se podává v tabletách a funguje zřejmě proti všem variantám viru.

Na počátku třetího roku pandemie, jež dosud celosvětově podle různých odhadů a počítačových modelů stála život asi 9–22 milionů lidí, mají však i dobré zprávy svůj rub. Firma zatím nestačí paxlovid vyrábět v dostatečném množství a virus si navíc proti podobným preparátům vytváří rezistenci, takže časem budeme potřebovat více než jeden nebo dva přípravky. Budoucnost proto závisí nejen na lécích, ale i na dalších dvou kriticky důležitých věcech: jak virus v budoucnu zmutuje a s čím přijdou výrobci vakcín.

Na mutační frontě klid

Další vývoj epidemie lze jistě vidět optimisticky: Až se přežene varianta omikron, v Česku pravděpodobně nejpozději v březnu, bude nejhorší za námi. Případné další vlny nákazy budou čím dál slabší a běžný život už nenaruší. Značná část populace je očkovaná a promořená, s virem se u nás i v jiných evropských zemích do jara setká skoro každý. Jak loni na podzim řekl bývalý německý ministr zdravotnictví Jens Spahn: „Na jaře budou všichni Němci očkovaní, vyléčení – nebo mrtví.“

Optimistický vývoj je nepochybně možný, něco nám v něm ale uniká a existují i další scénáře. Především omikron zřejmě není tak milosrdný, jak se traduje. Denní počty zemřelých stoupaly ve Francii po celý leden a na konci měsíce umíralo bezmála 280 Francouzů denně, což jsou zhruba dvě třetiny počtu během loňského vrcholu epidemie – tehdy, přesně před rokem, to bylo až 450 lidí denně. Zhruba poloviční jsou oproti loňskému vrcholu denní počty zemřelých v Dánsku. Tato čísla vypadají velmi překvapivě a svádějí k závěru, o němž se mezi vědci občas mluví: Co když omikron vůbec není méně nebezpečný, nebo je rozdíl pouze malý, a nová varianta jen „řádí“ v mnohem proočkovanější a promořenější populaci, než byla loni v zimě?

Francie i Dánsko jsou v šíření omikronu o pár týdnů napřed, a pokud by se v Česku vyvíjela v následujících týdnech situace podobně, pak tu lze v okamžiku kulminace omikronových úmrtí očekávat 100–140 zemřelých denně – a i když se tato chmurná předpověď nejspíš nenaplní, protože předchozí vlny nemoci nás, jak ukazuje graf, zasáhly mnohem hůře než jmenované dvě země, a jsme tedy promořenější, důvod k opatrnosti tu je. Zvlášť když si uvědomíme, že nemoc nyní sužuje více Prahu a okolí než některé méně proočkované moravské regiony; až se vlna nákazy přelije na Moravu, může se situace zhoršit. „Někteří lidé odvážně tvrdí, že omikron je už hodná varianta, adaptovaná na člověka jako hostitele, ale nelze to říct s jistotou,“ potvrzuje český virolog Libor Grubhoffer.