Sofie & Šimon

šimonův sen:plachtím větroněm nad cestou vedoucí středem pole, přistávám u železničního přejezdu, nastoupím do černého vagonu, který právě zastavil na kolejích.

***

„Musím tomu utrhnout tipec,“ prohlásí Šimon na lavičce před pražským hlavákem. V ruce svírá klíče Sofiina brněnského bytu. Za chvíli nasedne do spoje Richtung Graz s mezizastávkou in Brünn a Sofie vyrazí někam do pryč.

Ti dva mají stejný životní úděl: neustálé přesuny, bezzemectví, dodržování morálních zásad, které jim brání v pohodlném a spokojeném životě. Ty společné rysy ostatně daly vzniknout jejich přátelství. Půjčují si navzájem klíče od svých šílených krcálků, v nichž nebydlí ne proto, aby ušetřili, ale proto, že by jinak ani nepřežili.

Jen málokdy prokalí noc, většinou nespí kvůli grantu, který musí sepsat, aby zalátali aspoň nájem a pojištění. A umělecká scéna, ta, co žije z pronájmů nemovitostí, ke kterým prostě nějak přišla, na ně obdivně hledí jako na poslední žijící zástupce exotické zvěře, která je odsouzená k brzkému vyhynutí, a nemá tedy smysl jí ani pomáhat.

„Říká se zatnout… a čemu vůbec?“

„Moje bývalá přítelkyně mi, asi jako hořkou tečku za tím vším, věnovala pobyt pro dva na Šumavě. Já jí dal totiž taky pobyt pro dva. Myslel jsem, že tam pojedu s ní. Místo toho mi ona dala tohle, asi jako vratku. Když jsem se jí ptal, co s tím mám jako dělat, řekla mi akorát: tak tam s někym jeď. A tak mě…