BLACKFLASH

Zachránil ho Spider-Man. Fakt, nekecá. Ani to nemyslí přeneseně – jako když bývalá smažka fňuká na YouTube, že ji zachránil Bůh, kdepak… Byl to opravdu on a udělal to přesně tak, jak se to dělat má. Skočil na střechu, vzal ho do náruče a odnesl do bezpečí. Už je to dávno, ale fakt se to stalo.

„Ahoj, prcku!“ řekl mu na přivítanou, když se k němu snesl z nebe, „co tady děláš?“

Nedokázal mu odpovědět. Slunce ozařovalo modro-červený kostým protkaný stříbrnými nitěmi jako reflektor. A jak se světlo odráželo z mužova těla do chlapcových očí, bylo v tom trochu radostné škodolibosti: To čumíš, co?! Čuměl. Seděl a čuměl, mlčel, vypadal jako malý Buddha, snad jen víc oslepený než osvícený…

„Ani se ti nedivím,“ pokračoval muž po chvilce, když se nedočkal odpovědi, „parádní vyhlídka, ale řekni mi… není to přece jenom trochu vysoko?“

A zase nic. To zjevení ho tak zaskočilo, že byl rád, že nezapomněl dýchat. Na tohle prostě jeho tělo nebylo naprogramováno.

Muž proti němu asi trochu zrozpačitěl, protože se neohrabaně podrbal na hlavě navlečené v plátěné masce. Při tom udělal několik nejistých přešlapů na místě. Chlapec seděl tak dva, dva a půl metru od něj na samém okraji střechy a od volného pádu ho dělilo jen několik málo čísel. Dolů to měl tak dobrou dvacítku, což se rovnalo mrazivé jistotě mastného lívance. Dva a půl, možná tři čtvrtě metru. To je moc na jeden lidský krok. Takže tři rychlé slepičí, anebo radši…