Kultura/mix

DĚLNÍCI KULTURY

Malířka Věra Nováková o pár stránek zpět v tomto časopise říká, že jí vadí tma, protože se jí pak špatně pracuje. Taky tmu nemám moc rád. Příchod noci mi oznamuje, že se mám zklidnit, vypnout věci v hlavě, vypnout věci v počítači, vypnout lampičku na stole a dát si oddych od nekonečného přísunu všech vjemů – což je zvlášť od letošního února kvůli nikdy nespícím informačním dálnicím přinášejícím čerstvé novinky z fronty tak těžké. Ani nemusím pracovat, abych si stejně nedokázal odpočinout a soustředil se na něco jiného než na dění ve světě. Třeba na sebe.

Kdo to má podobně, tomu doporučuji zajít si na inscenaci Dech v pražské MeetFactory. Text Matěje Samce je dialogem mezi mužem zahnaným sám sebou do kouta a střídavě jeho sestrou a matkou. Režisérka Natália Deáková hru pojala minimalisticky a úsporněji to snad už ani nejde. Z valné části se odehrává právě ve tmě, kdy může divák rozvalený ve fatboyi zavřít oči a soustředit se pouze na hlasy Jana Hájka a Barbory Milotové. S nimi pak navštíví kočičí domácnost nebo strašidelný les, jejichž podobu si musí v té všeobjímající tmě zhmotnit ve své představě. Podobně jako si musí domyslet, co přesně se asi tak v tomto fatálním lidském trojúhelníku stalo.

Paradoxem je, že tohle předčasné noční zbystření mysli následně vede k jejímu zklidnění. Alespoň já jsem to tak po představení měl. Před usnutím mě tentokrát nelákalo podívat se jako obvykle, jestli se na Ukrajině nestalo něco…