Moři vstříc

Italský spisovatel, překladatel a germanista Claudio Magris prožil celý život v přístavním městě Terst, kde se podle legendy vylodili argonauti, na hladině Jadranu se zrcadlí rakousko-uherská architektura a potkávají protichůdné vlivy. Třiaosmdesátiletého autora moře vždy přitahovalo a v rozhovorech přiznal, že „světlo a odhalenost moře“ je věc, kterou má nejraději. V románu Poslepu přímo napsal: „Miloval jsem moře víc než ženu, dokud jsem nepochopil, že je to totéž.“ A citaci lze brát jako klíč ke knize Oči moře, kde se věnuje dřevěným sochám z přídí lodí.

Nacházely se pod tzv. galionovou palubou, a přestože na sebe braly i podobu válečníků, státníků nebo příšer, nejčastěji to byly právě ženy, ať už zobrazené jako bájné bohyně, odhalené svůdnice nebo dámy z vybrané společnosti; námořníkům neměly nahrazovat jen sexuální touhu, ale také touhu po civilizovanosti a vybraném chování. „Ostatně v dějinách, stejně jako na lodi, určovali podobu snů vždy muži,“ podotýká Magris. Pro námořníky byly sochy duší lodě, šlo z nich vyčíst cosi o eleganci nebo nemotornosti plavidla, byly spojovány i s pověrčivostí. „Socha na přídi mívá zavázané oči, aby neviděla blížící se katastrofy, a tak jim zabránila přijít, protože co vědma nevidí, to není,“ píše Magris a vzpomíná na kapitány, kteří riskovali životy, aby sochy zachránili z hlubin. Často měly konkrétní předobrazy, zároveň byly ztělesněním magických sil, byly spojované s vírou v přírodu i pohanství. Magris popisuje…