Mao pro 21. století. Si se stal potřetí prezidentem

Čínský parlament jednomyslně zvolil prezidentem země dosavadní hlavu státu Si Ťin-pchinga, a to na bezprecedentní třetí pětileté funkční období. Podle agentury AP je možné, že devětašedesátiletý politik u moci zůstane doživotně. Agentura Reuters ho označuje za nejmocnějšího vůdce této asijské velmoci od zakladatele komunistické Číny Mao Ce-tunga. Připomeňte si v této souvislosti jeho profil. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, budeme rádi, když se stanete našimi předplatitelkami a předplatiteli.

Když současný čínský prezident a vůdce tamní vševládné komunistické strany Si Ťin-pching před deseti lety nastupoval do čela miliardové mocnosti, tak o něm nebylo možné seriózně psát. „O jeho názorech nevím prakticky nic. Jako ostatně nikdo,“ řekl Respektu v říjnu 2012 harvardský badatel Roderick MacFarquhar, který se studiem čínských elit zabýval přes půl století. Jeho kurz přitom pouhý rok před naším telefonátem navštěvovala i dcera samotného Si Ťin-pchinga, která na americké univerzitě studovala. „Více nevědí ani Číňané, kteří se o politiku zajímají. Pro tamní politiky je riskantní říkat otevřeně své názory dříve, než vyšplhají do nejvyšších pozic. Mohli by si tím jen získat nepřátele, kteří je v zákulisí odstraní,“ pokračoval mezitím zesnulý slavný profesor.

Jediným podrobnějším zdrojem informací o novém vladaři se při tehdejší rešerši ukázala být zpráva americké ambasády v Pekingu, kterou zveřejnil server WikiLeaks. Přátelé se v jeho přítomnosti nedokázali úplně uvolnit, zdál se jim extrémně ambiciózní, popisoval v ní nastupujícího prezidenta například zdroj, který se s ním v osmdesátých letech denně stýkal. Siův pohled na svět a na budoucí směřování Číny ovšem ani z tohoto dokumentu vyčíst nešlo. Někteří znalci se v této nevědomosti optimisticky upínali k postojům Siova otce, někdejší oběti politických čistek za Mao Ce-tunga, jenž se počátkem osmdesátých let významně podílel na vzniku speciální ekonomické zóny v Šen-čenu. Její úspěch byl klíčovým momentem čínského otevírání se světu a spouštěčem rychlého hospodářského vzestupu.

Když si na právě skončeném sjezdu komunistické strany Si Ťin-pching upevnil svou moc, svět už dobře ví, co od něj čekat. V minulé dekádě ve svých rukou soustředil tolik moci jako žádný vladař po Mao Ce-tungovi. Využil ji k uzavírání své vlasti před světem, k návratu komunistické strany a propagandy do každodenního života Číňanů, k omezení soukromého sektoru. Tyto trendy budou podle všeho pokračovat a kardinální otázka do příštích let je zřejmá. Povedou k jím slibované „velké obrodě čínského národa“, nebo se stanou začátkem konce čínského vzestupu, který jeho otec pomáhal nastartovat?

Pánové Li a Li

Ilustrací proměny Číny pod Siovým vedením jsou titulní strany nejčtenějších čínských novin Žen-min ž‘-pao (v překladu Lidový deník) po sjezdech komunistické strany. Před patnácti lety byla na titulce oficiálního stranického deníku zobrazena střídmě velká fotka tehdejšího vladaře Chu Ťin-tchaa a pod ní podobně velké snímky zbylých osmi členů nejužšího vedení, stálého výboru politbyra. Letos titulní straně zcela dominuje velký portrét Si Ťin-pchinga a ostatní muži z vedení strany jsou zobrazeni na malé společné fotografii, navíc pořízené z takové dálky, že jsou jejich tváře sotva rozeznatelné.

Od konce devadesátých let do roku 2013 vládl stálý výbor politbyra jako kolektivní orgán, prezident Chu byl v podstatě jen prvním mezi rovnými. Podle profesorky Cchaj Sia, která v letech 1998–2012 vyučovala politické kádry na Stranické škole ústředního výboru Komunistické strany Číny, tehdejší vedení rozhodovalo jednohlasně. Jeho členové si mezi sebou obvykle vyměňovali dokumenty sepsané vlivnými úředníky ministerstev, poradci či akademiky (ti z její instituce mimochodem dostávali odměnu 1500 dolarů, když se nějaký jejich text dostal až na psací stoly politického vedení), připisovali k nim své poznámky a postupně se rodil konsenzus.

Vládce Chu byl v důsledku dlouhého hledání shody nevýrazný, mnohé potřebné reformy pomalé. Rostla moc různých stranických frakcí, které měly ve stálém výboru politbyra své zástupce. A také korupce, proti níž málo akční vedení země nezakročilo. Současně, jak píše Cchaj Sia v aktuálním vydání dvouměsíčníku Foreign Affairs, tento systém bránil ukvapeným, radikálním rozhodnutím. Vláda prezidenta byla dále omezena na dvě funkční období, a zdálo se tedy, že čínští komunisté vyřešili dva problémy ležící v jádru všech diktatur: Jak zajistit nekrvavé, spořádané předání moci? A jak ochránit režim před zničujícími chybami příliš sebevědomého vladaře?