Je to běžné sousedské posezení. Radka a Vendula, Luboš a Robert sedí u stolku, na něm je káva, čaj a upečená buchta, kolem bez ustání běhá sotva dvouletý kluk, syn Radky a Venduly. Je to posezení dvou dlouholetých párů, v novostavbě na kraji Olomouce, které vedou své zaběhnuté spokojené životy, o nichž říkají, že jsou úplně normální. Na první pohled – pokud pomineme, že Radka žije s Vendulou a Robert s Lubošem – mají pravdu.
Olomouc je dobré místo k životu. Ve stotisícovém městě je dost práce a kultury, není tu nedostatek soukromí jako v běžném tuzemském maloměstě, a přitom tu není shon skutečně velké metropole. Bonus pro příslušníky všech sexuálních menšin: po většinu roku je Olomouc rozrostlá o 25 tisíc vysokoškolských studentů. Univerzita prostupuje životem města v mnoha ohledech a málokteré prostředí je k menšinám tak otevřené a přátelské jako akademici. Pokud někde v Česku žít jako gay nebo lesba, olomoucká volba je hned v závěsu za Prahou a Brnem. Pokud se jim přímo nerovná.
Robert s Lubošem by se však za ruce po ulici nevedli. Veřejným polibkům se také vyhýbají. Radka s Vendulou jsou zvyklé přinejhorším na pohledy a špitání okolí, ale jejich syn půjde do alternativní školky a pak se bude nejspíš vzdělávat doma. Jeho matky se bojí šikany kvůli tomu, v jaké rodině vyrůstá. Čtveřici třicátníků spojuje to, že všichni strávili řadu let svého dospívání více či méně složitým vyrovnáváním se s tím, že jsou, jací jsou. Všichni čtyři už dnes vědí, že ten čas mohli strávit lépe. Vedou úplně normální životy, jen v nich opravdu hodně věcí není tak jednoduchých jako v životech jejich „sexuálně většinových“ spoluobčanů.
Prsteny jsou
Když mají Robert s Lubošem říct, co myslí, že by se stalo, kdyby se na náměstí chytili za ruce, shodnou se, že kromě pohledů okolí nejspíš nic. Luboš, mírně starší z páru, by se klidně vodil a se svými předchozími partnery to běžně dělal. Ale Robertovi, který se do Česka už před lety přistěhoval ze Slovenska, je to velmi nepříjemné. Nestojí o pozornost. Už vůbec nestojí o riziko, že je někdo slovně nebo rovnou fyzicky napadne.
S fackou nebo ránou ani jeden z nich zkušenost nemá. S poznámkami a urážkami minimálně. Svou roli v tom hraje to, že ani jeden nenaplňuje běžný stereotyp gaye a hlas ani gesta je neodlišují od běžných kolemjdoucích. „Ale Robertovi rozumím a respektuji to, i když je to pro mě krok zpátky,“ říká Luboš. „Instinkt vyhýbat se konfliktům, nepoutat pozornost, předcházet problémům, ten mám v sobě taky. Každý ho má.“ Robert ho ovšem podle svých slov nosí mnohem silněji kvůli tomu, že žil na Slovensku: na svoji tehdejší existenci vzpomíná nerad, od rodné země se chce odstřihnout. Klub Tepláreň, kde předminulý týden mladý extremista ve jménu „záchrany slovenského národa“ zavraždil dva gaye, dobře zná a chodil tam. „Nebudu říkat, že jsem čekal, co se tam stalo, ale vůbec mě to nepřekvapilo,“ charakterizuje slovenskou atmosféru vůči gayům. Brzy získá české občanství.
Oba dva se živí jako obchodní zástupci. Jejich přátelé, rodiny i spolupracovníci vědí, že jsou gayové. Nevědí to jen ti, kdo to vědět nepotřebují nebo se jich napřímo nezeptali. Zaskřípe to občas. Když Luboš před lety nastupoval do nové práce, po pár dnech řekl, že byl na dovolené s partnerem. „Nebylo to nepřátelství, to ne. Rozhostilo se kolem mě vakuum. Už se mě nikdo na nic neptal. A nechcete žít ve vakuu,“ říká Luboš. V této práci vydržel měsíc a šest dní.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
