Touha po míru na Donbase

Z nádraží v Dnipru vyjíždí malý autobus plný, část osazenstva tvoří ukrajinští vojáci, kteří se vracejí z dovolené zpět do bojů na Donbase. Cesta na východ Ukrajiny po necelých třech hodinách překročí hranici Dněpropetrovské oblasti a vjede do oblasti Doněcké. Překročení té linie není za okny minibusu nijak znát, předěl je to zatím jen psychologický. „A už se blížíme k tomu peklu,“ komentuje moment překročení hranice cestující Ljudmila, která z relativního bezpečí Dnipra zamířila na Donbas za matkou – nemůže ji prý přesvědčit, ať se jede z rodné vesnice schovat do bezpečí, a teď to chce zkusit znovu. „Máma je bohužel přesvědčena, že ji Putin přijede od něčeho zachránit, má kořeny v Rusku a dostala ji ta masírka,“ shrnuje prostředí Donbasu, do nějž autobus právě vjel, paní Ljudmila.

V malém průmyslovém městě Pokrovsk mám sraz s pekařem Olehem, který od počátku války zachraňuje životy lidí žijících na frontě. Město Pokrovsk leží necelých 60 kilometrů od Putinem už roku 2014 okupované Doněcké oblasti a své jméno má teprve sedm let, kdy ho místní úřady „v rámci dekomunizace“ zbavili jména Krasnoarmijsk. Oleh Tkačenko za mnou přijíždí v dodávce, kterou několikrát týdně spolu se svými druhy odjíždí na současnou frontovou linii s chlebem a vodou za lidmi, kteří doufají, že to v ostřelovaných městech a vsích všechno nějak přečkají. A zachraňuje odtud ty, kterým už strach nedovoluje dál zůstat. „Nebo už žádné doma nemají, protože jim domem proletěla raketa,“ říká hřmotný, usměvavý pekař. Dnes byl na takové objížďce také a zítra mezi grady, kazetové bomby a šrapnely vyjíždí dodávka znovu.

Velice strašné

Oleh Tkačenko žije v Pokrovsku teprve od jara, nový domov tu s manželkou Žeňou a pěti dětmi našli ve třech místnostech humanitárního církevního střediska. Osiřelé děti, kterým církevní budova s pokoji sloužila do války, jsou přesídleny do většího bezpečí západní Ukrajiny a jejich postele teď plní starší lidé zachránění z bojových linií. Šlape to tu jako hodinky: několik žen v kuchyni vaří večeři, kroupy polité omastkem, každému kousek sekaného masa, čaj, pro každého jablko. Další žena vytírá chodbu, jiná čistí záchody. Na zahradě roste zelenina, v ohradě se pase koza a všude na dvoře jsou naskládány bedny s chlebem, které Oleh s přáteli přivezli na zítra z nasmlouvané pekárny.

Vitalij chleby z beden pytluje, tak se budou zítra snáze převážet lidem, pro něž je pokrovská dodávka přijíždějící s pečivem a vodou do jejich krytů jediným zdrojem obživy. „Budeme evakuovat jednu babičku z Vuhledaru, už tam nemůže dál být, vyhořel jí byt,“ popisuje při práci Vitalij.

Oleh i Vitalij působí na cestách i jako kaplani, poskytují lidem duchovní povzbuzení, a Oleh tu teď pracuje i jako pastor, má celé středisko na starost a ve velké místnosti pod střechou vede bohoslužby – dosavadní pastor je se sirotky na západě země. Pro Oleha a jeho rodinu je to od počátku ruské agrese na Donbase už několikátý domov. Nejdříve v roce 2014 odjeli z Rusy obsazeného Slavjansku, pak vystřídali další dvě adresy na Donbase, nakonec se usídlili ve městě Marjinka na samé hranici separatistické, Putinem nelegálně vyhlášené Doněcké lidové republiky. Otevřeli si tam s Žeňou pekárnu a jejich chléb, říká pyšně Oleh, se svojí kvalitou brzy stal vyhlášeným v celé oblasti. Dnes ovšem Marjinka už téměř neexistuje, Putinova armáda ji od jara srovnává se zemí. „Dál už jsme tam péct nemohli, zůstali jsme do poslední chvíle, ale pak už to nešlo, i naši zaměstnanci museli odejít do bezpečí,“ vzpomíná Oleh na polovinu března, kdy se s Žeňou rozhodli, že budou zachraňovat lidi z horkých míst, a přesídlili s dětmi do Pokrovska.

„V Marjince zůstalo tak dvacet procent domů,“ přidává se na dvoře humanitární ubytovny do hovoru pětačtyřicetiletá Natalija, kterou Oleh z bojů v Marjince vytáhl na konci července, déle tam už mezi raketami a šrapnely zůstat nedokázala. Odjela s ním narychlo a nalehko, má jen pár kousků oblečení. „Tehdy ještě můj dům stál, teď už nemám nic,“ říká a vytahuje video, které jí o den dřív poslal soused – z jejího domu jsou po zásahu rakety už taky jen ruiny.

O válce se Natalija ani její kamarádka ze střediska Ira, kterou sem Oleh a jeho lidé evakuovali z ohniska bojů před týdnem, bavit moc nechtějí. „Co my víme, kde je vina. Viník je neznámý,“ říkají obě. „A jak víme, jaké rakety nám rozbily domy, jestli to nebyly ty ukrajinské, když se tam přes nás přestřelují. Chyba je v Zelenském, že nesedne k jednacímu stolu,“ říká Natalija. Ale o čem jednat s Putinem, který rozpoutal válku a zabíjí Ukrajince a chce zabrat celou zemi, nebo aspoň její velkou část? To Natalija neví, ale jak říká, „vždycky to jde, a když je válka, znamená to, že selhala diplomacie. A mně nejde o politiku a o to, jaká cedulka nebo vlajka visí na radnici.“ Jak se ukáže, Natalija na světě přece jen ještě někoho a něco má: syna v Doněcku, který je s vyhlášením separatistické republiky a ruskou správou spokojen, a taky chatu v Rusku, odkud pochází z uralské oblasti její rodina. A nebyla by při hledání viny za válku dobrá pomůcka vzpomenout si, kdo válku začal, kdo vstoupil na cizí území a začal ho ostřelovat a obsazovat a zabíjet na něm lidi? „A vy víte, kdo začal?“ říká Natalija. „To taky není jasné. Nám jde o jediné, aby byl mír. Ne o politiku.“

Projít se po večeři po dvorku přišla i paní Iryna, dvaašedesátiletá penzistka, která opustila Vuhledar hned v březnu, když přestala téct voda, jít plyn a elektřina. „To ještě nebyly vyhořelé domy, ale už silně stříleli, létala skla, domy se třásly, strašné rány, osmiletý vnuk se už jen klepal, zvracel, pak přestal chodit, museli jsme ho nosit,“ popisuje Iryna. Dcera se zetěm a vnukem žili v Marjince, a když začala válka, byli u matky ve Vuhledaru na návštěvě – teď žijí v pronajatém jednopokojovém bytě v nedalekém Pavlohradu. Iryna tam chvíli zkoušela být s nimi, ale nešlo to, byt je prý mrňavý a není v něm k hnutí, vnuk spí na matraci na zemi. „Tady mám postel, tam jsem neměla nic,“ usmívá se paní Iryna. „Chci se domů vrátit. Doufám, že Ukrajina vyhraje. Musí vyhrát, je to naše země,“ říká. „A že jsou tu i lidé, co říkají něco jiného? No ano, to jsou. Lidi jsou různí, a tady na Donbase zvlášť. Já nechci Putina, já vím, co je Rusko. Ale mí dva synové žijí v Doněcku a jsou pro Putina, říkají, že nás chrání – před čím, to tedy nevím. Ale ta propaganda tady je silná. Hodně se kvůli tomu se syny hádáme.“

Má zprávy, že činžák s jejím bytem ve Vuhledaru zatím stojí, a domlouvá se s Vitalijem, že příští týden pojede na záchrannou cestu do svého města s ním – sbalí si tam v bytě nějaké osobní věci. „Osm set lidí už se do Vuhledaru vrátilo, já se vracet nebudu, dokud to neskončí. Je to tam velice strašné,“ říká Iryna, „jsem vděčná, že mohu být tady.“ Před válkou si přivydělávala úklidem ve vuhledarské škole, ta už je dnes taky vybombardovaná.

Večer je z humanitárního centra slyšet vzdálené dunění. Zdálky sem doléhají rány bojů, lidé zacházejí brzy do svých pokojů, okna zatemněná – i sem do Pokrovska už ruské rakety létaly.

Ta je pro Bájdna

Sraz u dodávky máme s Vitalijem na dvoře střediska před pátou ráno. Ve tmě stojí ještě jeden pasažér, paní Lena, která se rozhodla, že už má vyhnanství dost a vrací se domů do Vuhledaru. „Já už jsem zkrátka taková,“ směje se, když si sedá na dřevěnou stoličku vtisknutou mezi sedadlo řidiče a spolujezdce, „mámu, dceru, zetě a vnučku už mám v bezpečí v Kyjevě, chtějí, abych tam byla s nimi, ale já nechci. Chci být doma, mám tam svého psa. Nechce jíst, čeká na mě, chci za ním.“

Vitalij je za volantem vážný, nemluví. Soustředí se, poslouchá a sleduje, do čeho jedeme. Na děravých silnicích může být nevybuchlá kazetová munice. Na cesty pomoci se vyjíždí vždy nad ránem, střílení ve frontových městech bývá obvykle nejintenzivnější před polednem, je dobré stihnout cestu co nejrychleji. Pozorujeme, jak svítá, nad osamělou krajinou se vyloupnou červánky, Vitalij si z rádia pouští křesťanské songy o míru a lásce v duši a nebýt neprůstřelných vest a nachystaných helem pod předním sklem, působilo by to v kabině auta jako poklidné ráno.

Jak se Lena blíží k domovu, je na ní znát radost: ukazuje věže šachty, kde dřív pracovala, než ji Rusové zničili, ukazuje velkou vodní nádrž s malou pláží, místní zdroj rekreace, kam v létě na plavající lidi spadla raketa a zabila je. Ukazuje hřbitov, kde se teď nepohřbívá. „Mrtvé teď sousedé pochovávají rovnou u domů,“ říká. Ve městě Kurachove stavíme v půl sedmé ráno na trhu pod paneláky: Vitalij kupuje od trhovců cibuli, mrkev, rajčata, brambory, vajíčka, cukr. Krátká zastávka ve městě Bohojavlenka s chlebem a vodou ukáže rozbořené rodinné domy a lidi, kteří se tu bojí – tady u Bohojavlenky je fronta se základnou ukrajinské armády, místní jsou nervózní, že místo vojáků budou cílem ruské dělostřelby oni.

„Vitalij je tady,“ vybíhají lidé ve Vuhledaru z paneláku k dodávce a staví se do chumlu kolem auta. Celé město je jedno velké sídliště, ve kterém před válkou žilo asi 15 tisíc lidí, všichni byli zaměstnáni na šachtách. Teď jich tu i s navrátilci, jako je Lena, zbylo odhadem k tisícovce – všichni ti, kteří ignorovali nařízení povinné evakuace z oblasti bojů na Donbase. A v obrovském sídlišti už není možné najít jediný dům, který by neměl alespoň vysklená okna nebo tlakovou vlnou vylomené dveře. Mnoho domů vyhořelo, některým kus chybí, z obchodů jsou ohořelé trosky, automyčka, pošta, školy, auta, všechno je zničeno raketami, bombami nebo požárem.

„Je to tu vážně strašné. Ale kam bych chodila, jsem tu doma. A mám tu starou maminku a psa. To je moje město, můj dům, já nikam nepůjdu,“ říká mladá babička Jelena ve frontě na chleba. Zbytek rodiny má v bezpečí, při nejsilnější střelbě chodí do sklepa a jako ostatní kolem se prý hodně modlí. Za co vlastně? „Aby to skončilo, abych mohla žít s dětmi a vnukem v míru, pod klidným nebem, to je mé jediné velké přání,“ říká. Na otázku, zda si přeje, aby válka skončila výhrou Ukrajiny, sklopí oči a chvíli přemýšlí. „Nerozumím politice, jsem obyčejná žena, obyčejná podnikatelka, před válkou jsem pracovala pro značku Oriflame. Miluju místo, kde jsem se narodila, Doněcko, a tomu přeju.“ Specifikovat, do jaké země to její místo patří, nechce. Je to prý pro ni složité: „Dřív nebyla Ukrajina ani Rusko, dřív byl Sovětský svaz, byli jsme jedna země. Doněcko bylo Sovětský svaz. Doněcko je můj domov.“

Objíždíme bloky paneláků a všude je to stejné: lidé se tu o válce nechtějí bavit jinými než neurčitými větami – „aby už to skončilo“, „aby se už politici dohodli“. Ti, kdo tu zůstali, jsou vesměs lidé s ruskými kořeny, kteří sem přišli kdysi za prací. „A dostali jsme byt, rekreaci u moře občas, zdravotní péči, všechno tu bylo dřív hezké,“ říká stará žena v šátku, „teď se hádají politici a my to odneseme. Na nás to padá.“

Vitalije tu všichni znají: v jednom z domů žije pořád ještě jeho maminka, i Vitalij tu před válkou žil. „Koho to máš s sebou? Vy jste novinářka ze Západu?“ ptá se starý muž v doma pleteném pruhovaném svetru. „Á, Česká republika. Sami se v klidu se Slovenskem rozdělili, protože si to přála Amerika, osamostatnili se, a tady nám do toho chtějí mluvit. Líbil se vám Trump? Ne? No to jsem přesně věděl,“ obrací se muž po odpovědi vítězně na své sousedy u dodávky. „Ta je pro Bájdna. No jistě, penízky nesmrdí, ta za to určitě dostává hodně dolárků.“

„Napište pravdu. Že sem do Vuhledaru létají ukrajinské rakety, vidíte ty domy kolem? To udělala Ukrajina. A Ukrajina začala válku, to ukrajinská raketa vyletěla jako první, Putin nás přišel chránit před fašisty, a vy ještě ze své země dodáváte zbraně, aby nás víc zemřelo,“ přidává se rozčileně starší žena. „Copak vy nevíte, že Mariupol zničili fašisti z Azovu, že v Buče to udělali Ukrajinci? Víte to, ale máte zaplaceno za lhaní,“ křičí a ke konci se jí láme hlas.

Ostatní mlčí, kdosi ji odvádí, pak si mě bere stranou usměvavý padesátník, představí se. Říká, že ty rakety ničící Vuhledar jsou samozřejmě ruské a že kdo koukal na ruské kanály v televizi, tak je zkrátka pro Putina. „Ale nemá cenu se tady o tom bavit, tady zůstalo dost lidí, co to nechtějí vědět,“ vysvětluje. Pak odchází, zajde až k rohu paneláku a zase se vrací. „Prosím vás, ale nepište tam mé jméno, že jsem řekl, že ty rakety jsou ruské a že je posílá Putin. Pořád doufám, že se Donbasu podaří osamostatnit – ani Rusko, ani Ukrajina, nerostného bohatství na to máme dost. Ale kdoví, jak to dopadne, raději se o Putinovi a Rusku nechci vyjadřovat veřejně.“

Je to směs

Objíždíme s Vitalijem bloky domů s jídlem, občas při větších ranách zabíháme do vchodů. Prognóza, že střelba začne později, se dnes nevyplnila: Vuhledarem bez přestání duní rány už před osmou ráno a nepřestanou až do odpoledne. Lidé, co vyšli z domů pro chleba a vodu, na hřmot nereagují: poznali prý, že to se jen přestřelují vojska přes město a za městem. Občas se na nebi objeví bílá čára, jak nám střely z tanků přelétají nad hlavami. „Když to zní zblízka, tak už se tak nebojíme. To střílejí po sobě. Špatné to je, když rána zazní zdálky, to to letí na nás, to se musíme schovat. A nejhorší je svist nebo šelestění, to už je na všechno pozdě, to letí raketa a za dvě vteřiny je po všem, to se nestihnete schovat,“ vysvětluje Saša, mladý muž, který před válkou pracoval v automyčce, z níž je dnes ruina. Zůstal tu se ženou, dítětem a pěti psy, jen se z pátého patra přestěhovali do přízemí do bytu po sousedech, kteří odjeli. „Kdepak páté patro, jen se podívejte,“ usmívá se jeho žena Olena a ukazuje na paneláky: horní patra jsou zčernalá, vyhořelá. „Teď střílí tank. A teď, to jsou minomety,“ komentuje Saša nepřetržité dunění. „A včera přiletěly grady,“ říká Olena suše. „Vyhořely čtyři domy. Ženu a muže to zabilo, když šli pro vodu. Pochovali jsme je u domů.“

Ve vedlejším vchodu si na schodech lidé vaří jídlo na ohništi, u dalšího domu si mladý muž vyrobil na stromě koupelnu – zavěsil na něj velkou PET lahev s vodou hrdlem dolů, pod ni dal lavor, na strom připevnil zrcadlo, češe se. Na lavičce u domu se sešly dvě sousedky, povídají si. Starší muž chodí po dětském hřišti s rukou před sebou, v ní mobil, hledá signál. „Musíš u té velké pneumatiky, ne, blíž k tomu stromu, ještě kousek, tam to jde někdy chytit,“ naviguje ho sousedka zdálky. A pak se ozve opravdu velká rána – a další, silnější než všechny ostatní. „Do vchodu!“ zavelí Vitalij, běžíme. Spadne to kus za domy.

„Komu stojí za to v tomhle žít? Lidem, jako jsem já, který tu má starou matku, co nikam nechce, a taky nemá peníze na pronájem bytu jinde. Pak jsou tu lidé, kteří čekají na Putina jako na spásu. A pak ti, kterým Putin nevadí, ale klidně budou i Ukrajinci. Je to směs. A moc se o tom všem nebavíme,“ říká muž, který si z Vitalijovy dodávky nese domů dvě butylky vody. Při řeči prochází kolem výstavky sesbíraných raket, bomb a šrapnelů.

Vitalij se do debat o Rusku a Ukrajině neplete, stejně jako to dělají s Olehem i s lidmi evakuovanými do střediska v Pokrovsku – i když oba považují úplné vyhnání Putinových vojáků z Ukrajiny za jediné možné řešení, pomoc nabízejí všem lidem a jejich názory nezkoumají.

Vitalij už má rozdáno, lidé mu děkují – bez chleba a vody z Pokrovska by neměli co jíst. „Je nás moc a Vitalij je jen jeden, bez něj bychom nebyli,“ usmívá se paní s platem vajec na rukou. Zboží z kurachovské tržnice skončí v nové tržnici: paní Kaťa začala na stolku před domem provozovat obchod se zeleninou, objedná ji od Vitalije, zaplatí mu a přeprodává dál.

Jedeme domů, Lena se psem u nohou nám radostně mává. „Budu prosit Boha, aby každý dostal, co potřebuje, a aby byl mír,“ říká. „Jak všechny uspokojit, to nevím, to není na nás, obyčejných lidech.“ Kdyby prý nakonec dostala ruský pas, jako se to děje lidem v okupovaných územích, sama neví, co by cítila. „Je správné nebrat lidem zemi. Ale těžko říct. Já prostě jen žiju.“

Jedeme zpět s naplněnou dodávkou: Vitalij s pomocníky obešli byty, z nichž si lidé, co odešli do bezpečnějších částí země, objednali své věci, rozmontovali skříň, naložili nádobí, počítače, mixery a šaty, a Vitalij s tím vším zajede na poštu – rozešle to po Ukrajině majitelům. U zvlášť zničeného paneláku leží na lehátku stará žena, čeká na evakuaci. Dál už nemůže. Už nemá byt a všechno ji bolí, pohybovat se může jen s chodítkem. Paní Antoniji je přes osmdesát a má nemocná záda. Nakládáme ji na sedadlo spolujezdce, celou dobu naříká – při každém pohybu jí projede zkřivenými zády prudká bolest. Jedeme odpolední krajinou zpět do Pokrovska, po hrbolatých, děravých silnicích, zvenku zní rány zbraní, v autě zní nářek staré ženy na výmolech. „Děkuju,“ říká Antonija, když v Pokrovsku dostává přidělenu vlastní postel, „teď už to snad bude všechno dobré.“