Vyzbrojme Tchaj-wan

Před lety, přesně 10. ledna 1980, pronesl známý demokratický senátor Daniel Patrick Moynihan projev, jenž má svůj význam i ve vztahu k Číně – tedy zahraničněpolitickému problému, který je dnes pro Spojené státy zcela zásadní. Moynihan tehdy chladně analytickým pohledem zhodnotil prvních sedmnáct dní sovětské invaze do Afghánistánu a kritizoval přílišný důraz na zlepšování vztahů mezi velmocemi typický pro předchozí dekádu (citoval přitom britského autora Samuela Johnsona, který psal o „triumfu naděje nad zkušeností“). Senátor ještě dodal, že stoupající agresivita Sovětského svazu připomíná chování „zraněného medvěda“. Již dříve upozornil na to, že „určujícím momentem“ osmdesátých let „může být rozpad sovětského impéria“. Ten také může představovat „hlavní nebezpečí“ zmíněné éry.

O čtyřicet dva let později jsme svědky stále rostoucího nebezpečí spojovaného s Čínou, přímo úměrně míře, jakou je stále předvídatelnější její úpadek. Britský historik a politolog Rana Mitter citoval nedávno v časopise The Spectator zprávu OSN, podle níž čínský populační růst zpomalil o 94 procent, z osmi milionů v roce 2011 na 480 000 v loňském roce. Prognóza počtu obyvatel Číny ve věku 15 až 64 let v roce 2100 byla revidována z 579 milionů na 378 milionů.

„Dnes,“ píše Mitter, „musí každých 100 Číňanů v produktivním věku uživit 20 důchodců. Pokud se trend nezmění, bude muset na přelomu příštího století každých 100 čínských pracujících podporovat 120 spoluobčanů v důchodovém věku.“ V roce 2021…