Kreslíř živé nostalgie

Nostalgie nemá dobrou pověst. Zasněné vzpomínání na minulost je většinou spojováno s nechutí přijmout současnost. A neochotou vidět ve zpětném zrcátku i to špatné. Když se ale minulost připomíná s lehkostí, jemným humorem a nadsázkou, je to příjemně uklidňující. A přesně takové byly kresby francouzského výtvarníka Jeana-Jacquesa Sempého, který zemřel minulý týden v devětaosmdesáti letech. „Je to národní instituce, která si získala téměř univerzální přitažlivost tím, že zůstala typicky francouzská,“ napsal výstižně v roce 2006 v The New York Times výtvarný kritik Charles McGrath. „Jeho precizní, elegantní kresby se často odehrávají v Paříži, o které sní i Pařížané: ve městě mansardových střech, vysokých oken a kovaných balkonů, kde všechna auta stále vypadají jako ,kachny‘ nebo citroëny z padesátých let.“

Křehký život

Čeští čtenáři znají Sempého práci zejména díky Mikulášovým patáliím, které ilustroval. Příběhy z dětství, které by chtěl zažít každý a jež mimochodem sám Sempé nikdy neměl. Chlapeckou duši ale znal dokonale, což dokazoval až do své smrti. Jeho tvorba byla nicméně mnohem rozsáhlejší než „jen“ příběhy pro děti. Na scéně se objevil už v polovině 20. století, kdy začal kreslit, protože moc nevěděl, co se sebou, a nebavilo ho rozvážet zboží na kole či pracovat jako komorník.

Sempého ovlivnila zejména dvě města. Nejdříve to byla Paříž, kterou jako mladík začal objevovat na začátku padesátých let a nechal se okouzlit…