Proč zapomínáme

Znáte to? Než dojdete do kuchyně, zapomenete, pro co jste si šli, zničehonic vám vypadne jméno známého, kterého jste nějaký čas neviděli a pak někde potkali, z hlavy se vám zcela vypařil pracovní úkol z porady? Máte v poslední době pocit, jako by se váš mozek jaksi zadrhával, jako když v motoru dochází olej a on neběží hladce jako dřív? Nejste sami, naopak – takových nás je čím dál víc. Vědci se stále snaží přijít na to, jestli za dnešní vlnu problémů s pamětí může přímo koronavirus, nebo všeobecná zátěž a stres posledních let. Zároveň ale nejnovější objevy převracejí na hlavu naši zažitou představu, že náš mozek nějak selhal, když nějakou informaci nebo vzpomínku vymazal. Neselhal – vlastně fungoval tak, jak má.

„Odepiš na e-mail“

Michaela Mrázová si přesně vybavuje ten záchvěv paniky, který pocítila, když se to stalo poprvé. Devětadvacetiletá knihovnice žijící v Ostravě vedle svojí hlavní práce pravidelně školí zaměstnance knihoven po celém Česku, přičemž je s velkou chutí vzdělává zejména v nejnovějších knihovnických trendech, které tyto – někdy trochu zaprášené – instituce posouvají do 21. století. „V knihovně můžete mít třeba tvůrčí dílnu, kde jsou 3D tiskárny, výukoví roboti a další technologie, říkáme tomu technologická gramotnost,“ vysvětluje Michaela energicky. „Jsem velkým zastáncem tohoto trendu a strašně mě baví o tom mluvit.“

Když ale loni v březnu vedla další on-line školení, stalo se cosi divného. „Najednou jsem se přistihla, že vlastně vůbec nevím, co říkám, že si nepamatuji, co jsem řekla před chvílí, že nejsem schopná kloudně dokončit větu,“ říká Michaela. „Bylo to velmi frustrující.“

Když potíže neskončily jedním roztržitým kurzem, ale přetrvávaly dál, přičítala je Michaela nějakou dobu rekonvalescenci po covidu, který prodělala měsíc před tím. Její nemoc neměla těžký průběh a jako mladá a celkem zdravá žena nepředpokládala, že by se na ní mohla nějak trvaleji podepsat. Takže si zmíněné výpadky vysvětlovala spíš tím, že se ještě po nemocenské a po karanténě „nenastartovala“ zpět do pracovního a životního tempa, které má se dvěma pracemi a vysokoškolským studiem docela vysoké.

Problémy ale nastaly nejen v práci, nýbrž i v běžném životním provozu, kdy si například musela začít psát, co jí kdo řekl, aby to nezapomněla, a myšlenky „jí lítaly všude možně“. Po čtvrt roce takových stavů bylo jasné, že už to nelze svést na pomalý rozjezd po nemoci. A přijmout fakt, že se možná jedná o nevratný covidový následek. Michaela se tak musela vyrovnat se situací, kterou očekávala v životě mnohem později – tedy přiznat si, že na úkoly, které dřív zvládla za pár hodin a nestály ji žádnou zvláštní námahu, potřebuje několik dní a značné úsilí. Současně s tím ji čekala nutnost domluvit si volnější tempo v práci, promluvit si otevřeně s partnerem a rodinou a překonat při tom jejich jistou nedůvěru, jestli si to celé náhodou tak trochu nevymýšlí. „Když si zlomíte nohu, tak to každý vidí, když vám zničehonic nefunguje pořádně hlava, tak to vidět není,“ říká Michaela s tím, že jí ale vyšli vstříc jak zaměstnavatelé, tak blízcí.