V cimrmanovském světě život běží ve frustračních cyklech, kde fázi očekávání střídá fáze zklamání. Podobné je to s českým údělem pomoci Ukrajině. Po prvotním vzepětí, kdy zdejší dobrovolníci zakusili nebývalou mravní sílu, přišlo zevšednění. Pro leckoho i únava zesílená ekonomickými těžkostmi, jež válečná doba přináší.
Nezbývá než si opakovat, že Ukrajinci za ně nemohou, naopak – jejich boj nás chrání před nesrovnatelně většími obtížemi a pomocí jim pomáháme vlastně sami sobě. Takže je třeba vydržet a posunout se dál, k systematičtějším řešením.
Ta se teď hledají pro školy, kde po prázdninách začne náročné období. Počty školou povinných dětí v Česku rostly nepřetržitě jedenáct let, a to i bez Ukrajinců. S nimi je teď v základních školách přes milion žáků, nejvíc od roku 2002. A po prázdninách počty ještě stoupnou.
Srovnání s dobou před dvaceti lety samozřejmě není úplně fér. Vyrostly nové školy, přibylo učitelů a asistentů, stouply platy. Jenže více než polovina ukrajinských dětí, které v Česku našly útočiště, do škol teprve přijde. Do toho se čeká silná vlna českých prvňáků, zvednutá tím, že v pandemii jim rodiče častěji dopřávali odklad. Koronavirus také vyždímal kantory, kteří musejí hledat sílu k dalšímu zápřahu v době, kdy rozpočtové škrty v kombinaci s inflací poslaly kupní sílu jejich platů po letech růstu zase dolů.
Jestli teď někdo ponese zátěž válečné ukrajinské vlny ve zvýšené míře, budou to právě školy. Zasloužily by si maximální míru podpory, což ale…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
