Z jaké země pocházíš?“ ptá se mě nejméně desetkrát denně náhodný kolemjdoucí, neb většina indické společnosti k bílým lidem až nepatřičně vzhlíží a touží se s nimi spřátelit. Ještě v únoru či v březnu zpravidla následoval dotaz na to, co zde dělám či jak snáším pálivé jídlo. Teď však dominuje jiná, vskutku palčivá otázka: „A jak zvládáš vedro?“
Na skutečnost, že léto v Dillí bude teplotně na hranici snesitelnosti, mě místní připravovali už od počátku pobytu. „Tohle nejsou dobré šaty,“ měří mezi prsty tloušťku látky mého oblečení kamarádka Thejaswini, když si před ní poprvé stěžuji na sílu dubnového tepla. Načež se zrakem vrací k mému obličeji a opět se zhrozí: „Ty se teď o své vlasy moc nestaráš, viď? Používáš olej? Tohle není Česká republika, drahá, tady šampon nestačí,“ komentuje sestersky mé vpravdě suché, roztřepené konečky. „Jaké nosíš spodní prádlo? V tomhle počasí na sobě nemůžeš mít nic syntetického. A už sis koupila deštník?“ pokračuje – a myslí tím deštník s účelem slunečníku.
O déšť je na straně druhé v Dillí vskutku nouze. Za poslední dva měsíce pršelo dvakrát. Poslední déšť z počátku května si živě pamatuji. Vyběhly jsme tehdy s kamarádkami ven a úlevně skotačily s tvářemi nadšeně obrácenými k nebi… „Taky vás to štípe v očích?“ vylekala se však náhle moje spolubydlící Cora, načež jsme se v panice vrátily dovnitř opláchnout si obličeje. Déšť snášející se z nebe nad jedním z nejznečištěnějších měst světa nebude zdraví zrovna prospěšný.
Právě nedostatek…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
