V září to vypukne

S pokračující válkou čeká Česko po prázdninách další zkouška – zajistit všem ukrajinským dětem plnohodnotná místa ve školách. K úkolu se zatím staví většina zúčastněných čelem, ale hlavní nápor teprve přijde.

Malých, školou povinných běženců je v zemi podle posledních odhadů kolem sta tisíc. Velká část z nich zatím ve školách zapsaná není. Sto tisíc je – pro lepší představu – stejné číslo jako každoroční počet nově nastupujících českých prvňáků. Proporce jsou tedy podobné, jako kdyby ve školství rázem přibyl jeden ročník navíc, což je skok, který tu dosud nikdy nebyl.

A nejde jen o velké počty. Vláda zároveň vyhlásila závazek ukončit dosavadní provizoria, kdy malým Ukrajincům ve školách každý pomáhal, jak uměl. Místo toho má od září v péči o děti zavládnout větší řád. Oficiální státní doktrína říká, že by se už neměly separovat do samostatných skupin, ale po troškách rozptýlit do normálních českých tříd s českými dětmi a učiteli.

Plán odpovídá zákonu na ochranu běženců, který po ruském útoku na Ukrajinu odhlasovaly všechny parlamentní strany včetně opozice. V nároku na vzdělání – podobně jako třeba u zdravotní péče – by podle něj neměl být mezi běženci a domorodci principiálně žádný rozdíl.

Realita – jak se dá v poloválečném stavu čekat – má  však k ideálu ještě daleko. Čísla i příběhy z terénu ukazují, že ne všude je v lavicích vedle českých dětí dost míst. A po prázdninách to vzhledem k pokračujícímu dohlašování dětí, z nichž mnohé se stále učí doma, sotva bude jiné. Kolaps, zdá se, nehrozí, řešení jsou vymyšlena. O úspěchu však nakonec nerozhodne ani tak nějaký nový, promyšlený, shora řízený plán jako spíš dobrá vůle lidí zdola a pověstná česká schopnost improvizovat.

Jeden ze čtyř

„Skažitě pa čésky, celou větou. Kolik máme prstů?“ ptá se ruštinář Přemyslav Žák čtveřice malých ukrajinských svěřenců. Šestnáctiletá Dáša odpoví, že „ďéseť“, a zbylé tři mladší děti Kyryl, Anna a Davyd souhlasně přikyvují. Správně časovat sloveso na začátku věty „My máme…“ už tak lehké není, ale i to po chvíli klapne.

Čtveřice dětí z Charkova a Kramatorsku se po příjezdu do Prahy ocitla s matkami v malé vesnici Soběhrdy u Benešova. Dopoledne se někdy učí on-line z Ukrajiny, ale nově mají i svoji kamennou školu, dva kilometry po polní cestě z kopce v sousední vsi Petroupim. Kolem oběda sem vyrážejí na hodinu češtiny, pak se vmísí do odpoledních hodin, třeba na pracovní vyučování.

O řádnou výuku nejde, děti nejsou ve škole zapsané. Chodí jen neformálně z dobré vůle místních, což podle předpisů není dlouhodobě udržitelný stav. „Do tříd se nám nevejdou. Kdybychom je měli od září integrovat, tak nemáme kam. Našli bychom nanejvýš jedno místo,“ říká omluvně ředitelka petroupimské školy Jitka Hřebecká.

Na jednu stranu vidí, že ukrajinské čtveřici malá venkovská škola svědčí a že cizí element obohacuje i české žáky – třeba tím, že řada z nich se po přímém kontaktu s válečnou realitou přestává tolik trápit vlastními problémy a jinak častými traumaty po covidové izolaci. Jenže na místa v petroupimské – od pohledu přívětivé, a tedy i populární – škole stojí lidé z okolních vesnic fronty a už teď je přeplněná. Nejde o spádovou školu, ukrajinské děti tedy na místo i přes blízké bydliště nemají nárok. A zřídit tu pro Ukrajince státem uznávanou a finančně podporovanou adaptační skupinu také nevyšlo, protože na ni musí být alespoň dvanáct žáků.