S Ruskem za zády a teď už vážně, prosím

Opět tu tedy po letech máme plně soustředěného a motivovaného agresora, který nastoluje agendu, jíž se kvůli její smělosti a nehoráznosti zdráháme uvěřit. Naše vlastní historie nás ale učí, že se vyplatí brát výhrůžky agresorů vážně a nenechat si protéct mezi prsty příležitost důstojně reagovat. Jak? Rámcovou institucionální přípravu už zdejší politici vykonali, když Česko vstoupilo do NATO a spolu s ním se vojensky připravuje na možné ohrožení. Naše země ale potřebuje vědět, že si i dnešní vládní politici situaci uvědomují a berou ji vážně.

Putin dává najevo, že chce jednat, a i když česká vláda nebude sedět přímo u jednacího stolu, nemusí jen nečinně čekat, jak se situace vyvine. Čeští politici se především nesmí tvářit, že se nic vážného neděje, a musí projevit smysl pro odpovědnost. Jakkoli to zní frázovitě, v praxi to znamená pohlédnout realitě do očí a věcně, klidně, srozumitelně sdělit veřejnosti, jak vážná hra se tu hraje. Česká politická reprezentace může i s omezenými možnostmi posilovat pocit, že nám na Ukrajině jako nejvíc demokratické, vůči Evropské unii spojenecky naladěné postsovětské zemi (samozřejmě kromě Pobaltí) záleží. Nebo tedy mělo by nám záležet.