Nedořečený Gottův příběh
Kniha roku promarnila šanci ukázat podstatu posrpnové normalizace
Jak už to u příběhů bývá, i ten československý, který byl před týdnem v soutěži Magnesia Litera vyhlášen Knihou roku, je nedořečený. Novinář Pavel Klusák v knize Gott. Československý příběh podle porotců zasadil kariéru zlatého slavíka „do širších souvislostí politických a kulturních dějin jeho epochy“. Jednu konkrétní souvislost ale v publikaci nezmiňuje. Je přitom tak klíčová, že je bez ní fatálně neúplné nejen vyprávění o Karlu Gottovi, ale zejména právě o epoše, jejímž symbolem navždy bude.
Dobrá nálada bez Plastiků
Té epoše jsme zvyklí říkat normalizace. Období dvaceti let od sovětské invaze až do listopadové revoluce je vskutku nemyslitelné představit si bez Karla Gotta. Stal se všudypřítomnou postavou, která skrz státem kontrolovaná média obyvatelům okupované země předávala oficiálně zastávané poselství: nejen že je nutné pod ruskou správou držet hubu a krok, ale ještě to člověk musí dělat s úsměvem na tváři, aby poníženou zotročenou společnost „udržoval v dobré náladě“, jak tomu krátce po okupaci říkal sám Gott. Kdo to dělat odmítl, neměl nárok, že by se dostal k základním životním jistotám, jež režim změnil v odpustky podmíněné životem ve lži – slušnému zaměstnání, dobré škole pro děti nebo životě v bytě nenapíchnutém odposlechy tajné policie. Zato měl velkou šanci, že o práci přijde nebo rovnou skončí v kriminále.
Když šel Gott šest let po invazi za svědka svému dvornímu skladateli a textaři Ladislavu Štaidlovi, po boku mu stál druhý svědek,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu