Hnutí Pro život ČR: Když praskne bublina 

Válka bourá některé zažité pravdy i daleko od bojišť. Teď otřásá také českým protipotratovým názorovým proudem, který byl v české společnosti dlouhodobě považován za zcela marginální a okrajový. Až nyní se však ukazuje, jak širokou platformu spojenců se organizaci podařilo v posledních letech vybudovat. Až v souvislosti s postojem aktivistů z Hnutí Pro život ČR k pomoci ženám systematicky znásilňovaným ruskými vojáky se nicméně ukázalo, že organizace získala značnou podporu.

Opravdu houkadla?

Pro Dalibora Musila to byla poslední kapka. Devětačtyřicetiletý IT odborník z Králova Dvora řadu let podporoval ultrakonzervativní organizaci Hnutí Pro život. S početnou rodinou – s manželkou mají sedm dětí ve věku od pěti do sedmnácti let – se účastnil každoročních pochodů pro život, které hnutí pořádá, byl mezi sedmnácti tisíci registrovanými sympatizanty, odebíral newsletter, občas přispěl i finančním darem. I když se s postoji hnutí v některých otázkách neshodl (hranicí pro možnost interrupce je pro něj tlukot srdce plodu), chtěl podpořit konzervativní názorový proud, který je podle něj v české společnosti výrazně menšinový. „Cítil jsem potřebu vyvážit váhy na stranu pro-life a prorodinných hnutí,“ říká.

Někdy kolem roku 2014 nicméně začala jeho podpora získávat trhliny. Všímal si zvyšující se náklonnosti jak představitelů hnutí, tak lidí, kteří organizaci podporovali, k putinovskému Rusku a k ruské propagandě. V jeho rodinné historii stále figurovala okupace Československa v roce 1968 a Putinova politika od války v Čečensku po anexi Krymu a konflikt na Donbasu v něm utvrzovala názor, že stále jde o „nebezpečnou říši zla“, s níž není dobré se paktovat.

Zmiňovaná poslední kapka přišla druhý dubnový pátek roku 2022 – tehdy si Dalibor Musil na sociálních sítích přečetl postoj organizace k pomoci, kterou den předtím rozjel zdravotník Vít Samek ve spolupráci s šéfem Liberálního institutu Martinem Pánkem. V reakci na poptávku ukrajinských zdravotníků a pracovníků humanitárních organizací, kteří v zemi ošetřovali ženy znásilněné ruskými vojáky, začali vybírat peníze a organizovat zásilku postkoitální antikoncepce. Pilulky slouží k užití krátce po nechráněném pohlavním styku a mají zabránit otěhotnění. Krátce předtím se ruská vojska stáhla z okolí Kyjeva a z Buče a dalších míst začala proudit děsivá svědectví o desítkách znásilněných žen, včetně velmi mladých dívek. Řada výpovědí potvrdila, že stejně jako u jiných konfliktů (třeba během balkánských válek) jde o záměrnou strategii, jinak řečeno o jeden z nástrojů ke zničení ukrajinského národa.

Hnutí Pro život na aktivitu reagovalo stanoviskem na Facebooku, v němž zpochybňuje smysl akce a doporučuje pomáhat znásilněným Ukrajinkám „kvalitní psychologickou pomocí“ a prevencí. „Proč Češi nepřispějí na nákup houkadel, pepřáků nebo elektronických paralyzérů?“ ptali se zástupci organizace v dnes již smazaném příspěvku. „Nevěřil jsem svým očím – oni radí ženám znásilňovaným armádou, aby použily houkadlo? Tuší vůbec, jaká je realita tohoto konfliktu?“ kroutí hlavou Musil. „Znásilnění je zde používané jako válečná zbraň. Je přece zločin nutit ženy, aby ty děti za takových okolností donosily a měly to celý život na očích.“

Také pro Kateřinu Stantić šlo o poslední kapku. Na rozdíl od Dalibora Musila Hnutí Pro život nikdy v žádné formě nepodporovala, i když jako věřící katolička má také tato třicetiletá právnička pracující ve státních službách k interrupcím kritický vztah. „Určitě interrupce nepovažuji za nijak skvělou věc,“ říká. „Ale postoj, že nejsou přijatelné za žádných okolností, je pro mě výrazem extrémního fundamentalismu, který dlouhodobě poškozuje jméno katolíků ve společnosti. Mrzí mě, když jsme vnímáni jako ti, kteří chtějí zakazovat interrupce.“ Činnost hnutí tedy v posledních letech s rostoucím znepokojením sledovala, a to nejen kvůli interrupcím. Vadila jí také třeba slova mluvčí organizace Zdeňky Rybové, která před časem na sociálních sítích oživila antisemitský narativ o „rituální“ vraždě Anežky Hrůzové, za niž byl na konci 19. století bez přesvědčivých důkazů a pod vlivem nenávistné kampaně odsouzen židovský mladík Leopold Hilsner.