Koljo, nečekej, naskoč a jeď, pak se najdeme

Poprvé vidím peron lvovského nádraží zevnitř vlaku. Nakukuju na něj škvírkou mezi roletou a okenním rámem ve svém kupé, zvětšuju si ji prsty. Zatím jsem vždy stála venku a pozorovala chumly lidí, kteří se tlačí, aby na ně vyšlo místo ve vagoně a podařilo se jim z nádraží zmizet. Teď tu po ztichlém, tmavém peroně osvíceném lampami chodí jen lidé z drážní služby a hlídka se samopalem.

Nasedla jsem do vlaku v depu na okraji Lvova, oficiální začátek trasy je až tady, na nádraží kousek od centra města. Stojíme tu už dvacet minut. Pak zahlédnu na nástupišti dvojici, muže a ženu s kufrem. Pár brzy mizí ze zorného pole mojí škvíry. Nevím, zda nasedli, nebo jsem ve vlaku se třinácti vagony dál jediným cestujícím. A jestli nasedli, proč asi? V tomto směru se ze Lvova neodjíždí.

Je úterý půl hodiny před půlnocí ukrajinského času, sedím v nočním vlaku do Kyjeva, města, které Putin nechává bombardovat a ostřelovat raketami, a jež přesto srdnatě odolává tlaku ruské armády. Vlak veze do Kyjeva humanitární pomoc a zpět se, jak posádka doufá, bude vracet s uprchlíky z ostřelovaných a bombardovaných oblastí kolem hlavního města Ukrajiny. Zítra mezi osmou ranní a osmou večerní středoevropského času se má podle dohod mezi Ukrajinou a Ruskem otevřít humanitární zelený koridor, který by měl umožnit odchod obyvatelům Putinem okupovaných a ničených městeček a vesnic na severozápadě Kyjeva, aniž se cestou stanou cílem pro střelbu ruské armády.

Nahmatám madlo na dveřích kupé, dívám se, jestli do chodby přece jen někdo nenastoupil. Je tam dál ticho a tma. Světla ve vlaku jsou vypnutá, vlak má zatemněná všechna okna. Prosklené části dveří, kterými se nastupuje do vagonů, jsou potaženy silným černým nepropustným igelitem. To aby nás, jak mi vysvětlili drážní pracovníci v depu, „ten zabiják netrefil“. Je chvíli před půlnocí. Vyjíždíme.

Pro tatínka

Ze Lvova do Kyjeva je to kolem pěti set kilometrů. Za války jezdí vlak delší trasou. Vyhýbá se Žytomyru, velkému městu na trase do Kyjeva, na které Putin útočí, a nevjíždí ani na koleje vedoucí severem země. Jsou moc blízko běloruské hranici, odkud ruská armáda na Ukrajinu míří a pálí, městečka a obce pod Běloruskem nejsou bezpečné. „Jedeme tak, tak, tak,“ ukazuje rukou obloučky průvodčí Máša, „jak se dá.“ Po hodině jízdy si na chvíli pustila lampičku ve své pracovně, kumbálku s osobními věcmi a drobnostmi, které během jízdy může potřebovat. Světlo osvítilo i kousek chodby, není třeba tápat. Každý vagon má svou průvodčí či průvodčího, jen už nekontrolují jízdenky, dráha je teď zadarmo, a kromě strojvedoucího tu jede ještě náčelník vlaku – má cestu na starost, rozhoduje, v případě krize je velícím důstojníkem.

Od začátku války jede čtyřicátnice Máša tu trasu do Kyjeva už počtvrté. „Napřed jsem se bála, ale teď už ne,“ říká, když si zalévá kávu v kelímku vodou ze samovaru. „Dosud to vždy dopadlo dobře.“ Železnice na Ukrajině je přísně střežená a zatím pevně drží. Kdyby ji Putin napadl, znamenalo by to katastrofu pro miliony lidí, kteří se po ní dopravují do bezpečnějších míst, i pro dodávky zásob a zásilek pro armádu do okupovaných nebo ostřelovaných sídel na severu a východě země. Silnice jsou na mnoha místech Ukrajiny zničené. Některé rozbili sami Ukrajinci, aby ztížili cestu ruským tankům, jiné poškodily ruské bomby – třeba ty, co zničily v centru země letiště u města Vinnycja jihozápadně od Kyjeva. I naši dráhu mezi Lvovem a Kyjevem zkontrolovala armáda – vojáci zjišťují, zda nejsou koleje podminovány nebo porušeny. Vlaky ve válce jezdí pomaleji, opatrněji než před ní, aby strojvedoucí stihl zareagovat, kdyby koleje zkřížila překážka.

Zjišťuji od paní Máši, že nejsem jediným cestujícím na noční pouti Ukrajinou. Dvojice ze lvovského peronu skutečně nastoupila do našeho vlaku. V jejich kupé je teď, hodinu po půlnoci, kromě tmy i naprosté ticho. Neruším je. Zásuvka ve vagonu funguje. Pouštím si v počítači na cestu noční zpravodajství ukrajinské televize. Mluví v něm o koridoru, který může už ráno vysvobodit hodně lidí, i o tom, že minule to nevyšlo – ruští vojáci na odjíždějící lidi v koridoru stříleli. Čtyřiadvacetihodinový zpravodajský kanál pouští i reklamy na ukrajinské hrdinství, na obrazovce se pravidelně objevují na mobil natočené záběry vojáka v obrněnci, který si cestou do boje zpívá hymnu, děvčátka, jež tu hymnu zpívá do zvuku sirény lidem v krytu, lidí protestujících proti ruským vojákům v obsazených městech, do toho důrazný hlas pevně říká věty „My zvítězíme“ a „Spolu jsme silní“. Teď ve vlaku na Kyjev v reklamním šotu za burcující hudby říká prezident Zelenskyj, s kyjevskou katedrálou za zády, Ukrajincům, že je s nimi – „Ja tut“ – a záběry ukrajinských vojáků, dobrovolníků a lidí s obličeji pomalovanými modrou a žlutou barvou působí vítězně. „Ukrajina, země hrdinů. Zvítězíme,“ říká do toho rozhodný reklamní hlas.

Škvíra před šestou ráno ukazuje, že nebe už není černé, ale trochu do šeda, stromy kolem kolejí získávají obrysy. Míjíme osamělé domy kolem dráhy i tmavá městečka. Na obloze se objevuje první rudá rýha červánků. Bude hezky. Placatá ukrajinská krajina posetá borovicemi se pomalu rozsvěcí, paní Máša si dělá další kávu, už lze zřetelně rozeznat les a v něm na hromadě nařezané klády, připomínku práce lesního hospodáře z časů, kdy ještě Ukrajinci normálně žili, pracovali a nemuseli bojovat. Venku je světlo, zástěnu oken už lze odkrýt.

Na chodbičce si krajinu přes okno zamyšleně prohlíží žena v mikině s kapucí, její muž, druhý z dvojice na lvovském nádraží, spí v kupé. Mohu se své spolucestující konečně zeptat, proč jede zemí v protisměru statisícům lidí, kteří odcházejí do bezpečí. „Jedu si pro tatínka,“ odpoví tiše Jula, osmačtyřicetiletá právnička z Kyjeva. Když začala válka, byla na dovolené v Karlových Varech, její manžel, Polák, který s ní žije v Kyjevě, pak autem rychle odcestoval do Kyjeva pro rodiče své ženy. Do bezpečí Polska přivezl jen maminku paní July. Osmdesátiletý otec, po němž Jula zdědila profesi, si postavil hlavu a odmítl opustit bombardované město. „Tatínek pořád říká, že to on rozhodne, kdy a kam odejde ze svého domova, ne Putin. Odmítá se hnout. Z hrdosti. Nechce ustoupit zlu,“ říká Jula a oči jí vlhnou. „Jedeme to s manželem zkusit znovu. Mám v plánu tátu v nejhorším chytit a unést. Máme tam auto, chceme se ještě dnes vrátit.“

S manželem svážejí od začátku války lidi z hranic do svého polského domu, teď jich tam prý mají naskládaných sto, a přijímají zprávy od svých přátel z Ukrajiny: přítelkyně paní July přišla o švagra, ve městě Hostomel nedaleko Kyjeva zasáhl tank jeho dům a zabil ho, jeho žena a děti jsou zraněny. „A tady,“ ukazuje mobil a v něm zprávy z noci, „můj kamarád je na hranici zešílení. Trčí už deset dní dvě stě kilometrů od Mariupolu a nemůže se do něj dostat, má tam ženu a dvě děti, neví, zda žijí,“ říká o rodině kamaráda ve městě, kde už lidé mrtvé civilisty nedokážou odklízet s náležitou péčí a v pytlech je musí házet do hromadných hrobů. Nemají vodu, elektřinu ani signál, ztratili spojení se světem. „Hodně štěstí!“ ohlédne se pak Jula ze schůdků vlaku, když v půl desáté dopoledne dorazíme na hlavní kyjevské nádraží.

Byt v kufru

Na hlavním nádraží nemůže naše souprava překážet moc dlouho, máme namířeno na malé nádraží na nedalekém kyjevském sídlišti. Náčelník vlaku organizuje vynášení krabic a pytlů s humanitární pomocí nebo výzbrojí: vojákům, Červenému kříži, spolku dobrovolníků. „Chci tu být až do konce. Buď vyhrát nad Putinem, vrahem, co střílí rakety po ukrajinských dětech, nebo zemřít při obraně Ukrajiny. Nic jiného dělat nelze,“ říká paní Lena, na sobě bundu Červeného kříže, když vynáší balíky s jídlem a léky. Zůstala v Kyjevě a spolu se dvěma dospělými syny se přidala k dobrovolníkům. Včera se dozvěděla, že její spolužačka přišla o členy rodiny: v obci Borodjanka je zavalil dům, když se schovávali v krytu. Našli je mrtvé. Dvacetiletý syn Danylo vynáší balíky spolu s ní. „My to vyhrajeme! Sláva Ukrajině!“ loučí se Danylo objetím. „A Čechům taky sláva, moc nám pomáhají.“

Liduprázdné malé nádraží uprostřed sídliště pět kilometrů jižně od centra města je v zóně Kyjeva, kde se zatím nebombardovalo. Zůstali tady hlavně starší lidé. „My tu jsme s rodiči a dalšími příbuznými, je nás v bytě jedenáct,“ říká před jedním domem pár třicátníků, manželé Vasyl a Nasťa. Bydlí v jiné části Kyjeva, ale po prvním dni války, jak říkají, zjistili, že ve dvou by se v bytě v ostřelovaném městě zbláznili, raději se semkli se zbytkem rodiny. „Jako celá Ukrajina,“ říká Vasyl. „Spolu jsme silnější.“

Na obrovském sídlišti funguje jen jeden velký obchod s potravinami, optika a lékárna, zbytek provozoven má zatažené rolety. Když lidé v obchodě slyší moji lámanou ruštinu, nechtějí se mnou mluvit, zrychlí krok. „Lidi se bojí ruských diverzantů, nedivte se,“ usmívá se penzista Volodymyr mezi regály, z nichž ty na chleba, maso a uzeniny, zlevněné víno a drogerii jsou téměř prázdné. „A zvlášť my starší. Všichni tu doufáme, že až sem bomby a rakety nedoletí. Kam bychom taky na stáří chodili.“ Na nádraží stojíme celý den. Posádka vlaku pomáhá vyložit zbytek humanitární pomoci, pak odpočívá na lůžkách v kupé. Začalo sněžit, mrzne, po peroně stejně jako po sídlišti se procházejí muži se samopaly. Ten, který mi před chvílí přísně přikázal, ať se neptám, z jaké části země sem byl nasazen, protože vše vojenské je tajné, se právě rozněžněle usmívá do mobilu a dětsky žvatlá: na displeji mobilu, kterým přijal videohovor, zahlédnu ženu s batoletem v náručí.

Rozezní se siréna. Není tu kryt, do sklepů sídliště je to deset minut chůze. Lidé chodí po nádraží dál sem a tam, jako by to neslyšeli. „To je tady pořád. Nezbývá než zachovat klid,“ mává rukou pracovnice dráhy. V nádražní budově stojí devatenáctiletá Anastasia s velkým kufrem. Jede do Lvova, ale ne s námi, míří na vlak, který pojede během dne. Je zpěvačka, vystudovala konzervatoř v Charkově, do hlavního města přijela vloni za dobrým životem, má tu dost příležitostí k sólovým pěveckým vystoupením a chodí do kurzu angličtiny. „V Kyjevě je moc dobrý život, mám tu pěkný byt, kamarády,“ usmívá se a pak se zarazí. „Vlastně… měla. Celý byt je teď v tomhle kufru. Jedu do Německa za sestrou.“ Usměvavá mladá žena při hovoru o rodině posmutní. Dívá se do země, obličej jí jihne. „Moje maminka je uvězněná v Chersonu a nemůže přes Rusy pryč,“ vysvětlí pak. „Nemám jí jak pomoci.“

Před desátou večer vyrážíme ze sídliště zpět na hlavní kyjevské nádraží. Posádka doufá, že tam najdeme hodně čekajících lidí, kterým se podařilo koridorem uniknout z pekla. Jsou tam. Není jich tolik, jak jsme čekali. Nával z jízd během minulého týdne, kdy lidé obsadili i chodbičky, se dnes nekoná. Každý bude mít své lehátko nebo lůžko. Tři vagony z deseti zůstanou prázdné. Zbylých deset je zaplněno z převážné části. Je čas odjezdu, blíží se jedenáctá, k vlaku dobíhá ještě jedna trojice: dítě, žena, starý muž. Vezeme odhadem něco přes dvě stě lidí. „Mnozí se přes koridor nedostali. Nešlo to, nevešli se do aut. Zůstali tam s těmi ďábly,“ říká starší žena, držící za ruku vnuka, když nastupuje ze tmy peronu do tmy vlaku. Už je zase zatemněn, blikají v něm jen baterky průvodčích, kteří svítí lidem na cestu. „A promiňte, na nic se mě neptejte. Byl to strašný den.“

Promiňte, není to slušné

Většina lidí se v kupé zavřela, z některých se ozývají tiché hlasy, z některých nic. Pár kupé v deseti vagonech má otevřené dveře. Do chodby z nich dopadají odlesky telefonních displejů. Lidé si půjčují mobily od těch, kterým zůstala ještě trochu nabitá baterie nebo kteří si ji stihli dobít na nádraží, a volají svým blízkým. Poslední dva týdny trávili v místech, kde nebyl signál a nešel proud, telefony se jim vybily. Některým sebrali ruští vojáci SIM karty, aby nemohli telefonovat. Jiným ruští vojáci cestou koridorem mobil odebrali a rozstříleli. „Strašný strach. Větší než v krytu, větší než v domě s ruskými tanky za okny, než při náletech, možná větší než při zvuku dopadajících bomb,“ líčí dnešní přejezd přes ruské hlídky v blokpostech asi sedmdesátiletá paní s jiskřivýma očima v pěstěném obličeji zmoženém únavou, která hledá slova pro přesné vyjádření, „najednou jsme je měli přímo u těla, jejich ruce a jejich samopaly byly kousek od hlav našich dětí, sahali na naše věci. Mohli nás beze všeho zastřelit. Byla to čistá hrůza.“ Žena je vyzutá, čistí si nohy vlhčenými ubrousky a tváří se u toho provinile: „Promiňte, není to slušné,“ říká, „ale neměli jsme vodu, dlouho jsem se nemyla.“ Na lůžkách v kupé leží její vnuci, dvanáctiletá dívka a osmiletý hoch, přikryti v přetopeném vlaku až po nos bundami dospělých, do tmy svítí jen jejich oči. Prohřívají se, v jejich domě nešlo kromě vody ani topení. Otec dětí je neslyšící, usmívá se a nabízí gesty, že si můžeme psát na mém mobilu – já otázku, on odpověď. „To ne,“ vytrhne mu jeho matka telefon z ruky, „ani odkud jsme, ani kam jdeme, ani jména, nic. Bojím se. Jsme ze špatného místa a dokud nedorazíme, kam chceme, budeme o sobě mlčet.“

Na displeji telefonu vidím čtyři písmena cyrilicí, která stihl napsat její syn: Гост… Hostomel, místo severozápadně od Kyjeva, které Putinova armáda dobyla i s jeho strategickým letištěm a dalšími pod armádu spadajícími budovami, obsadila ho a částečně ho srovnala se zemí.

Do vedlejšího kupé zašly dvě ženy, jedna z nich se opírá o chodítko. Na lůžkách tu sedí třicetiletá Marija Pirohova, novinářka kyjevských novin Dělo, a její maminka se zdravotními problémy. Jedou z Buče, města, jehož jméno plní zpravodajství všech světových médií stejně jako Irpiň, Hostomel a Vorzel, jejichž obyvatelé jsou pasažéry nočního vlaku z Kyjeva: města byla při bojích o Kyjev obsazena Putinovou armádou, lidé uvěznění pod bombovými útoky a střelbou tanků a samopalů, části měst už nestojí, každý tu zná někoho zabitého. Marija Pirohova mluví rychle, důrazně a velmi nahlas, matka ji opakovaně napomíná: „Nekřič tolik, Mášenko!“ Nejde to ale ovládnout, musí to ven. Z Marije létají slova, jak nelze pochopit, co se děje, vždyť Putin nikdy nevyhraje, nikdy mu, my Ukrajinci, nepřiznáme ani Krym, ani Donbas, ani nic jiného, co by mohl dobýt, z čehož by tyl – tak proč jsou u silnic auta s rozstřílenými civilisty, proč shazuje bomby na města, střílí raketomety na školy, zabíjí děti a dětem otce i matky, když se mu Ukrajinci postavili tak, že už teď všechno prohrál? „A to je to nejhorší,“ zakončuje svou řeč novinářka v růžové mikině, „že když je to tak absolutně nelogické, může se ta Putinova antilogika rozpínat dál, aby samu sebe překryla.“

Marija s matkou líčí, co dnes spolu s ostatními zažily: od souseda v nejvyšším patře nového komplexu domů v Buči, který na chvíli chytil signál, ráno zjistily, že je dnes den koridoru a že pro ně všechny v jedenáct dopoledne do centra Buče přijedou autobusy. „Strašné bylo už jen se do centra dostat,“ říká Marijina matka. „Víme, že po osamělých autech vojáci střílejí, bály jsme se kolem těch tanků jet.“ Když rozvalinami Buče dojely se sousedy do centra, stálo tam už několik set lidí, všichni čekali. „A autobusy nepřijely. Čekali jsme do tří, padalo na nás zoufalství,“ líčí Marijina matka. Dál čekat nešlo, koridor končil v osm večer, kdy už začíná i policejní hodina. Tak se odhodlali: kdo měl auto, vzal ho, lidé překonali strach ze střelby, naskládali se do aut a utvořili několikakilometrovou kolonu na Kyjev – spolu s auty z dalších okolních měst – a jeli pospolu v naději, že vojáci konvoj nerozstřílí.

„Na nás auto nevyšlo. Jeden odvážný chlapec, sotva dospělý, vzal malou dodávku na zboží, naskládalo se nás tam dozadu na sebe i s dětmi pětadvacet. Jeli jsme tu cestu, co trvá normálně půl hodiny, pět hodin,“ říká Marija. „A hodně lidí se nevešlo a bohužel tam zůstalo. Můj muž zůstal v Kyjevě, je taky novinář, dál píše a dělá dobrovolníka.“

Vlakem se mezitím roznesla informace, že Rusové autobusy koridorem nepustili: není ji jak ověřit, ale každý jí tu věří.

„Promiňte, jestli je tady zápach, strávili jsme dva týdny v krytu,“ říká muž v temném kupé v dalším vagonu. Jmenuje se Vitalij, je penzista a cestuje se svou ženou Svitlanou a dvěma psy z Vorzelu. „Mej a Mona,“ představuje psy gestem ruky obřadně paní Svitlana. „Jsou jako naše děti. Dva ruksaky a dva psy, to je vše, co máme.“

Manželé mají i skutečné děti. Syn se oženil do Izraele, dcera, když vypukla válka, byla s rodinou na dovolené, chodili se jí starat o dům, do války se vzbudili v něm a už z něj neodešli. Všude kolem jezdili vojáci, střílelo se, slyšeli o mrtvých. Do kupé za Svitlanou přichází padesátnice Nataša, která jede do Lvova s dcerou, jejím snoubencem a snoubencovými rodiči. Jen manžel paní Nataši ve vlaku není. Plakala prý a prosila, ale odmítl se hnout, zůstal v městečku spolu s dalšími muži. Vagon trochu cukne, ozve se slabá rána, jako by o sebe ťukly nárazníky vagonů, trvá to jen vteřinu. Svitlana vykřikne. Pak se omlouvá: všeho se teď leká. Baví se tu mezi sebou všichni tři o tom, jak se už naučili rozeznávat zvuk sirény, letadel, střel a padajících bomb, poznali, jak je zvuk daleko a z které strany jde, jestli do krytu běžet, nebo mají chvíli čas. „A pak už jsem nevěděla, jestli zní siréna, nebo moje uši. Ten zvuk se vám dostane do hlavy a slyšíte ho pořád,“ říká Svitlana, ostatní přikyvují. Chvilku je ticho, jako by poslouchali, jestli jim v hlavě zní i teď. „No, z nejhoršího jsme venku a brzy se nám podaří i ten zvuk z hlavy vyhnat,“ uzavře to Vitalij.

Co je fronta

Sedmatřicetiletá Nataša se synem Koljou a dvaasedmdesátiletý pan Leonid jsou z Buče, ale seznámili se až dnes v Kyjevě. Je to trojice, která přibíhala na peron nádraží na poslední chvíli. „Máma to naštěstí stihla,“ říká do tmy desetiletý Kolja. „Volala na mě, Koljo, nečekej, naskoč a jeď, pak se najdeme. Moc jsem se bál.“ „Chtěla jsem, ať se zachrání aspoň on,“ pohladí matka syna, „ale vidíte, nakonec jsme to stihli všichni tři, i s Leonidem.“ Nataša v míru prodává oblečení na jarmarcích, teď má u sebe jen dvě stě hřiven, jediné své peníze. „Nevadí,“ mává rukou, „žijeme. Do Varšavy se nějak dostanu, dobří lidé tam k sobě vzali mou sestru a řekli, že přijmou i její příbuzné.“ Leonida bude čekat ve Lvově syn, část jeho rodiny už stihla utéct do Litvy, pojedou se synem za nimi. Vyprávějí si tu spolu o ruských vojácích, jak máchali rukama, jak se rozvalovali na tancích a projížděli kolem jejich domů, jak se Nataša lekla, když jednou poodhrnula závěs a voják se samopalem stál těsně u okna a bez pohnutí na ni koukal. A taky jak si pomáhali se sousedy: chodili si zavěšovat na plot v sáčku zásoby. Někdo dal pár brambor, někdo mrkev, někdo okurky, vajíčka, lahev s vodou, každý den že na plotě něco našla a něco na něj zavěsila. „Musíme vyhrát a vrátit se tam,“ říká Nataša, hlas se jí třese, „mám tam dům a přátele, mám tam celý život. Na jaře mi tam kvetou kytičky a i sad už brzy vykvete, je tam tak strašně krásně.“ „Jistěže se vrátíme, dneškem se vše zlomilo,“ říká jí soused Leonid. „Ani jeden jsme neměli jak odjet z Buče, a oběma nám cizí lidé zastavili, ani kopějku nechtěli. Málem jsme nestihli vlak, a vidíte, Natašo, sedíme v něm. Teď už bude dobré všechno.“

Vlak jede nocí, už je v něm zase ticho, všechna kupé jsou zavřená. Průvodčí Ivanna přikládá do kotle a pumpuje do systému pákou vodu, má radost – lidí je méně, než kdy ve válce z Kyjeva vezla, ale, jak říká, zase z horších míst než dosud, takže výsledek záchranné mise ji potěšil. I proto, že v jednom kupé právě spí dvě novorozeňata – a kdo ví, co by s nimi bez nás bylo, usmívá se průvodčí.

Z jednoho kupé se ozývá nářek, zní jako ze sna, z jiného tiché štkaní. Noc ve vlaku připomíná noc v hotelu ve Lvově, kde bydlím. Ráno u snídaně i v krytu při siréně se jeho obyvatelé, uprchlí sem ze všech koutů Ukrajiny, usmívají a mluví zvesela o síle Ukrajinců, v noci slyším z pokojů hořekování – každý tu má nebo zná někoho odříznutého Putinem od rodiny, přátel, vody, světa, signálu a kdo ví, možná už i od života. Každý ví o někom mrtvém. Odhodlaně působící Ukrajinec Oleksij, kterému jsem půjčila svůj pokoj, když v přeplněném hotelu po noční cestě z obležené vesnice dřímal v křesle na chodbě, při prvním vrznutí parkety vyskočil z postele, obličej zkřivený zděšením, ruce v bojovém postoji, a několik vteřin křičel – než mu došlo, že je v bezpečí.

Vlak se šine po kolejích slunečným ránem. Všechny rolety už jsou nahoře. Paní Ira, která do včerejška žila ve městě Brovary na východ od Kyjeva, teď pokuřuje v chodbičce u záchodu, s sebou má jen jednu tašku a klec s kočkou. Tříletý Nazarij ze stejného místa pobíhá vesele po chodbě, než ho babička Ljudmyla zavolá do kupé na jogurt od charity. Jeho matka pomáhá své sestře s dvojčaty zavinutými v bílých dečkách – válka vypukla, když Kyrylo a Vlad začali osmý den života. Od té doby ho poznávali z krytu.

„Stýská se mi po Sabovi,“ říká prvňáček Žeňa o tom, že mu chybí kamarád, a ukazuje oblíbeného plyšáka, kterého si směl vzít na cestu. Čtyřletá Sofija na mobilu, který už je zase v provozu, hraje hry a těší se na tetu – čeká na ni a její matku ve Lvově. Po otci se zatím neptá. Nechápe, co to znamená „být na frontě“, a matka jí ještě neuměla vysvětlit, že je to místo střetu s těmi zlými pány na tancích, před nimiž se schovávaly a kteří rozbili jejich město.

Je půl osmé ráno. Vjíždíme na nádraží ve Lvově. Sousedé z vlaku se loučí s přáním „hodně štěstí“ a taky „uvidíme se doma“ a jdou si k dobrovolnickým stanům hledat přístřeší.