Když v hlavě mizí hranice

Řada Čechů v těchto dnech zažívá neobvyklé pocity. Válka, kterou sledují v médiích, se jim z anonymního a vzdáleného konfliktu proměnila v konkrétní tváře lidí, již stojí na prahu jejich domovů. Někteří si pro svého uprchlíka došli na nádraží, jako kdyby vyrazili do obchodu pro chleba. I to svědčí o výjimečné době, kterou zažíváme. Prostě šli pomoci, protože to bylo potřeba.

Tak jako ruský útok na Ukrajinu změnil náš svět, mění ho i uprchlíci. Už jen fakt, že vidíme, jak rychle se náš majetek může smrsknout na vlastnictví jednoho oblečení, dvou hraček pro děti, doklady a nepostradatelný mobil, posouvá naše vnímání sebe samých. Úplně jinak chápeme pohodlí své postele, sprchy, odlišně se díváme na oblíbený obrázek na stěně, či dokonce na lehce nakřáplé okno, které nám roky leze na nervy, protože jím uniká teplo. Všechno jsou to známky domova, jistoty.

Scény z Ukrajiny, kde se muži (ale nejen oni) hlásí do obrany země, když ještě chvíli předtím učili ve školách, řídili nudné porady firem či rozváželi po městě pizzu, budily a budí zasloužený obdiv. Když se ale díváme do tváře ženám, které jsou pět šest dní na cestě s malými dětmi, mnohé po dlouhých pochodech pěšky, téměř beze spánku, a míří do naprosté nejistoty, je obdiv stejně silný.

Příchod uprchlíků náš svět také nečekaně rozšiřuje. Nepochybně většina lidí cítí nejsilnější pouto ke své zemi, krajině, ve které vyrůstali, přátelům, oblíbeným kavárnám či zvykům. Přesto události posledních let a zejména pak ruská válka proti Ukrajině ukazují, že hranice mezi státy nejsou to nejdůležitější. Může to znít jako zvláštní tvrzení, když Ukrajina zrovna statečně brání své území. Dnes však jasně vidíme, že svět ani tak nerozdělují hranice států, jako spíše hranice lidskosti. Od Putinova Ruska Ukrajinu a náš svět nedělí hraniční patníky, ale vztah k lidskému životu a svobodě. S Ukrajinci soucítíme, protože chtějí žít stejně „nudné“ životy jako my. Tedy zajít večer do oblíbené hospody, ne zabrat sousedovi jeho zemi nebo mu aspoň zbourat dům.

Český ombudsman Stanislav Křeček před pár dny napsal, že ukrajinský prezident by neměl kritizovat západní země za nezavedení bezletové zóny, protože „pomáháme na úkor vlastních občanů“. Ombudsmanovi lze fakticky rozumět, ale lidsky je to řeč, na kterou neexistuje překladač. Není samozřejmě v silách žádné společnosti, aby pomohla všem lidem, již touží po lepším životě. Ti, kteří ale utíkají před válkou, už prostě nejsou cizí. Uprchlíci nežijí na náš úkor, to jen Stanislav Křeček žije na úkor lidskosti.

Pochopitelně nás s příchodem tak velkého počtu lidí čeká řada výzev. Namlouvat si opak by přineslo později zklamání. Nezapomínejme ale, že projevení lidskosti je především nejlepší investice do nás samotných. Udělá z nás lepší společnost, která bude později hrdě vzpomínat, jak dokázala pomoci a zvládla to.

----

V tomto vydání bych vás rád upozornil na dva velké texty. Reportáž Ivany Svobodové ze zatemněného vlaku na lince Lvov–Kyjev–Lvov, což je stále klíčová tepna, po které putují uprchlíci z bombardovaných oblastí na západ. Fotografie na obálce je nedokonalá, protože je z mobilu, ale vypovídající. Zachycuje kratičkou chvíli, kdy průvodčí Máša rozsvítí lampičku v malém kumbálku. Jinak je všude tma, aby se vlak nestal terčem ruského útoku.

Druhou reportáž připravili Tomáš Brolík a Ondřej Kundra z Oděsy, kde dokumentovali, jak se město chystá na útok z moře.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor