Čtyři dny v práci

Když se zkracoval v Československu pracovní týden ze šesti dnů na pět, ekonomové byli proti. Historické anály zachytily, že se na změně pracovalo od začátku šedesátých let a těžko se překonávala obava, že národní hospodářství utrpí víc, než si může dovolit. Logicky: víc hodin víc práce, víc práce víc peněz. Nakonec padlo rozhodnutí (před invazí) v roce 1968 a nic zásadního se nestalo. I skeptici si pak přiznali, že v sobotu se stejně žádné rekordy netrhaly, a tak je to vlastně jedno.

Od té doby se sice ekonomika dost proměnila, k dalšímu zkracování pracovního týdne už však nedošlo. Až minulý týden oznámilo vedení sociální demokracie, že asi bude prosazovat redukci na čtyři dny. To „asi“ je důležité, zatím si lídři ČSSD testují náladu na sociálních sítích, dál se uvidí.

Jsme o šedesát let dál a stejně jako kdysi se teď dá takovému plánu leccos vytknout. Zaznívá, že ČSSD před volbami naslepo hledá témata, jimiž by se zalíbila. Přitom nemá tak zásadní krok promyšlený, netuší, koho poškodí a komu pomůže. Kromě politické lenosti je to zároveň paradox, protože strana práce volá po snižování práce.

Ekonomové opět varují před poškozením ekonomiky a někteří namítají, že je třeba řešit jiné problémy jako penzijní reforma nebo exekuce. Nelze zpochybnit, že námitky jsou opodstatněné. Svět je ale od poslední debaty zase o něco složitější, a tak i kritici by si měli víc lámat hlavu s tím, proč se má zkracování pracovního týdne zastavit a stát na pěti dnech, a ne na čtyřech.

…