Jeden z dlouhé řady

Probouzím se do světlého rána v domnění, že už je fůra hodin. Ale když odhrnu závěsy na oknech, objeví se kolem bílá sněhová pohádka. Honem se obléknu a jdu se pokochat na zápraží. Jo, jsou tam pořád, naše milované skály. Je to nádhera, která mě nakopne hned po ránu do dobré nálady. Dnes je středa, máme s naší dcerou domluvenou odpolední relaci na Skypu, a mám se tedy na co těšit. Ještě zajít do blízké pekárny pro skvělý, ještě teplý chlebík. Mají to tam dobře organizované – do malého krámku se vchází po jednom, venku nás pár čeká ve dvoumetrových rozestupech, ale jde to rychle. Pak se stačíme ještě trochu projít, sluníčko i v zimě zahřeje a rozjiskří sníh, až oči bolí. Cestou se rádi zastavujeme za plotem u sousedů, se kterými jsme se neviděli nejméně tři týdny. A to zde bylo donedávna nevídané neslýchané. Sedáme si venku na zápraží na židličky a už je tu pohárek vaječňáku z „okénka“.

Připíjíme si na zdraví – přípitek, který již dávno ztratil svůj formální obsah a nabyl opravdu původního významu. A honem domů lehce poobědvat a čekat na vyzvánění Skypu.

A už je to tady – na obrazovce se objevuje dcera s naším dvacetiměsíčním vnoučkem. Čekali jsme na něj tolik let a teď si ho můžeme užít akorát na obrazovce, protože žijí v jiné zemi. Sotva nás vnouček objeví na monitoru, začne volat „ba ba“. Rozechvěju se blahem, ale dcera mě vyvede z omylu. On neříká vytoužené bába, to „ba“ je u něho bagr, protože si ještě nemíní lámat jazýček s nějakým „gr“. Ale my jsme připraveni. Beru papírový bagr, manžel traktor a pohybujeme s nimi před kamerou. Bagr má dokonce pohyblivou lžíci a jakoby nabírá nakreslený písek. Asi se mi oba stroje povedly, když je malý klouček pozná a tolik se mu líbí. Ale dnes máme pro něho změnu. Nakreslila jsem stromy, chaloupku a o ní opřené kolo, manžel z toho vyrobil kulisy a postavili jsme je za bagr a traktor. Je to dokonalé – vnouček je nadšený, že tam je opřené i kolo úplně stejné jako jeho odrážedlo, na kterém už drandí.

Na zítřek máme pro něho připravené opravdové překvapení – maňásky –, pejsek s kočičkou budou vařit. Mezi imitovaným drnčením motorů si stačíme říct pár slov i s dcerou a postěžovat si, jak je těžké překonat všechny překážky, abychom se mohli konečně vidět. Tak a ještě zazpívat písničku, dneska je to „Já do lesa nepojedu“, a vnouček tančí – začíná se vrtět do rytmu a potom nám zatleská. V závěru relace jsem dostala dárek, protože dal babičce pusinku na studenou obrazovku a řekl opravdu „babí“.  Tak pa pa, posíláme pusinku a snad zase zítra nebo pozítří.

S nadějí usedáme ke zprávám, že se třeba dozvíme, kdy přijdeme na řadu s očkováním – to by byla naděje na snazší vycestování. Dozvídáme se však, že očkování neprobíhá podle původního plánu – termíny se naopak posouvají do neznáma. I když můj manžel přijde na řadu v první fázi, je 80+, na mě, trošku mladší, přijde řada kdovíkdy. Vypadá to tak na duben, květen. A ještě k tomu jsme na mapě celí „rudí“ – v cizině nás nevítají s otevřenou náručí.

Tak končí můj dnešní hezký den a čeká mě zase probdělá noc, plná nejistot a pochybností. Opravdu bude líp?

Když jsme ulehli, ozvalo se ze tmy: Uměla bys nakreslit jeřáb? Já bych ho zase zkusil rozpohybovat. Vzala jsem manžela za ruku s krásným pocitem, že jsme i tak šťastní lidé, protože jsme na to všechno DVA.

seniorka