Pandemie byla náš investor

Často se teď píše o nanotechnologickém Česku, všude vyskakují reklamy na nanorespirátory a nanoroušky. Co se děje ve vašem oboru?

Koronavirová pandemie významně nakopla zdejší nanoprůmysl, protože ze dne na den udělala z úzkého segmentu výroby věc masového zájmu.

Jak se něco takového pandemii podařilo?

Už několik let tu existoval koncept nanovlákenné roušky, která umí zachytit už malé bakterie i viry, a nějaké se tu i vyráběly. Byl to ale výrobek zaměřený na specifickou skupinu zákazníků – na onkologické pacienty nebo lidi s poruchou imunity, kteří se musí extrémně dobře chránit před infekcí. V době, kdy Češi loni na jaře šili doma roušky, tu byl jeden výrobce nanovlákenných ochranných pomůcek, roudnická firma Pardam. Během první vlny vstoupil na trh další hráč, zlínský Spur, a vedle toho se začala mobilizovat výroba samotné nanovlákenné membrány, protože to je ta klíčová část, která se pak vkládá do běžných roušek a respirátorů. Na jejím základě vznikly desítky nových firem. Na začátku druhého roku pandemie jsme tak v situaci, kdy máme výrobu ochranných pomůcek z nanovlákna s měsíční kapacitou přes pět milionů nanorespirátorů, a pořád roste. V rouškách a respirátorech je už dnes Česko soběstačné, nanovlákenné pomůcky dají dohromady s těmi běžnými mezi 15–20 miliony kusů měsíčně. Kdybych to měl ukázat na naší firmě, před pandemií jsme měsíčně prodali několik tisíc kusů nanoroušek a obrat jsme měli za rok 2019 okolo tří milionů. Loni jsme překročili stomilionový obrat, přičemž prodej nanoroušek, respirátorů a antivirových šátků na tom dělá většinu.

Ještě než půjdeme dál, asi by se slušelo říct, jaký je přesně rozdíl mezi rouškou nebo respirátorem z nanovlákna oproti běžnému materiálu?

Rouška s nanomembránou nabízí oproti těm obyčejným chirurgickým výrazně vyšší ochranu, protože umí zachytávat právě i viry. O nanorespirátorech to platí dvojnásob. Ale co je ještě důležité: standardní respirátor pracuje s elektrostatickým nábojem – má elektrostaticky nabitou vrstvu, a když přes ni dýcháte, náboj pomáhá zachytávat částice. Jenže v momentě, kdy vám respirátor zvlhne, de facto ztratí funkčnost. A stejně tak ji ztrácí po určité době skladování. Nanovlákenný respirátor naopak neztrácí funkčnost v čase. Můžete ho nosit i několik týdnů, pokud ho nějak mechanicky nepoškodíte, a skladovat ho můžete roky.

I na uměřených odbornějších fórech lze zaslechnout, že Česko je „nanotechnologická velmoc“. Ten obor přitom nepředstavuje ani jedno procento hrubého domácího produktu a firem je tu de facto pořád jen pár. Co je tedy důvodem pro tu velmocenskou pozici?

Nanotechnologie jsou pořád mladé odvětví, a to platí nejenom o nás, ale o celém světě. V tomhle se nijak nelišíme. My ale umíme nanotechnologie dotáhnout do konkrétních výrobků a umíme je vyrábět sériově. A v tom jsme unikátní. Jsme například v Evropě jediní, kdo má tak rozsáhlou výrobu nanomembrány. Jsou to tisíce kilometrů, které každý měsíc vyjedou z linek v Česku. Velkou průkopnicí v tom byla česká inženýrka Marcela Munzarová s vazbou na Technickou univerzitu v Liberci, která u nás ve spolupráci se školou před deseti lety rozběhla první průmyslovou výrobu nanovlákenné membrány.

Američané, Němci nebo Japonci to opravdu na rozdíl od nás neumějí vyrobit? Tomu se dá těžko věřit.

Nejsme jednička ve výzkumu nanotechnologií ani v biochemii, nemáme ani nejvíc průmyslových patentů; to mají ty velké země, které jste zmínila. Jsme ale výjimeční v tom, že máme dotažené výrobky pro koncového uživatele. Že to nejsou prototypy, ale sériové zboží, které si můžete koupit i vy. Češi v úžasu vzhlížejí k Izraeli, jak jim to všechno jde, jaký to je technologický obr a jak teď bleskově očkuje populaci. V Česku ale předloni byla mise izraelských nanotechnologů – a všichni do jednoho tu obdivovali právě to, že zvládáme sériovou výrobu. Naše firma nanoSPACE je například jediná na světě, která umí do polštářů a přikrývek zakomponovat nanovlákennou vrstvu. Vyrábíme sendvič, kde jsou ještě další textilní vrstvy, a na omak nepoznáte rozdíl od běžného polštáře. Zásadně jsme ale použitím nanomembrány změnili funkčnost těch lůžkovin, protože jimi takhle neprolezou roztoči – což je samozřejmě klíčové pro alergiky. Zkrátka v laboratořích má kdekdo ledacos, ale ten krok z laboratoře ven do sériové výroby bývá těžký a někdy se nemusí ani povést. Nám v Česku se to daří.

Čím to je, že to Čechům jde?

Mám takovou tezi, že je za tím tradice českých inženýrů. Ale nemyslím tím jen ty dnes trochu vysmívané československé inženýry z normalizačních fakult. Ta tradice je delší, sahá až do období Rakouska-Uherska 19. století. A vydržela i přes období nacismu a komunismu, které způsobily stagnaci země, a řada chytrých lidí emigrovala. Nepříznivé historické okolnosti nás paradoxně nutily k větší kreativitě, která je pro vývoj nových technologií zásadní.