Jedeme v tom spolu

Všichni už vyhlížíme obrysy postpandemického světa. Vzhledem ke zprávám o zvyšujícím se počtu naočkovaných ve Spojených státech a Británii a skutečnosti, že Izrael a Spojené arabské emiráty se už velmi rychle blíží kolektivní imunitě, lze snadno podlehnout představě, že návrat k normálu je na obzoru. A že jedinou otázkou je už jen to, jak rychle se k němu dostaneme.

Ale možná že úsvit, který vidíme, je falešný. Navzdory úžasnému pokroku, kterého jsme s vakcínami dosáhli, jeho současná trajektorie prakticky zaručuje, že koronavirus nikdy opravdu neporazíme. Zůstane mezi námi a bude dál mutovat a šířit se po celé zeměkouli. Za několik let se budou státy možná potýkat s novými epidemiemi, které si vynutí těžké rozhodování mezi dalším lockdownem nebo další vlnou nemocných a umírajících.

Základní problém spočívá v tom, jak je vakcína po světě distribuována – tedy nikoli podle toho, kde je jí nejvíce zapotřebí, ale kde je nejvíc peněz. Nejbohatší země si zaplatily stamiliony dávek, často dalece přesahující potřebné množství. Například Kanada objednala tolik vakcín, že by jimi naočkovala pětinásobek svých 38 milionů obyvatel. Dvěstěmilionová Nigérie přitom zatím neobdržela ani jednu dávku.

Bohaté státy představují 16 procent světové populace, a přesto si pro sebe zajistily 60 procent světových zásob vakcín. V nedávném článku časopisu Foreign Affairs poukázali novináři Thomas Bollyky a Chad Bown na to, že i když Austrálie, Kanada a Japonsko dohromady tvoří méně než jedno…