Běžecké tempo

Přijde to zhruba v půli jejího nového alba. V písni Pořád je to tak. Zpěv se tu skládá z šestnácti vokálních stop, které jsou následně upravené softwarem. Zní to, jako by chvíli zpíval člověk a chvíli robot; jako byste slyšeli někoho během telefonního hovoru zcela jasně, ale pak se začal se slábnoucím signálem ztrácet. Efekt vznikl tak, že Beata Hlavenková svůj zpěv nejprve nahrála do počítače a následně jej celý ovládala pomocí kláves. V podstatě to umožňuje „hrát klavírem na svůj hlas“ – a právě tady jako by se do jednoho spojily dva nejdůležitější nástroje této výjimečné a naprosto nezařaditelné hudebnice a skladatelky.

Začínala za klavírem na studiích skladby, ovšem od klasiky ji to brzy začalo táhnout k rytmickým žánrům a hlavně k jazzu. Studovala ho ve Spojených státech, vydobyla si v něm velké renomé a mohla se v tomto stylu pohodlně zabydlet. To jí však nestačilo. Dala se dohromady se zpěvačkou Lenkou Dusilovou a stala se jednou z hlavních aktérek a průkopnic propojovaní zdejší popové a jazzové scény, které je v jejich generaci obzvlášť silné. Sotva se jí to ale povedlo, začala vydávat vlastní, nejprve instrumentální a poté ryze písňová alba – a k tomu se ještě nedávno pustila do skládání výrazné filmové hudby (Dukla 61,Zátopek).

Beata Hlavenková jako by vždy ráda odbíhala od toho, čemu se zrovna věnuje, mířila k tomu, co si ještě může vyzkoušet – a ve všem si našla svoje. Těžko najít podobnou tvůrkyni, která by vyzkoušela tolik možností.…