Velké, suché, neosobní

Zdá se, že respektovaný projekt Velkých dějin zemí Koruny české žije z tradice víc, než by se slušelo. V devadesátých letech byl hlad po aktuálním výpravném zpracování dějinného příběhu opodstatněný. Chlubit se ale v úvodu, že po třiceti letech konečně vycházejí první „moderní“ a „neideologizované“ dějiny tuzemského školství, působí trochu zpozdile. Čtenáři sedmisetstránkového špalku tak nejspíš bude osazenstvo pedagogických fakult. Svazek, který se rozhodně do tramvaje nehodí, bude užíván jako „handbuch“ či spolehlivá, ale suchá skripta. Znalost dějin oboru jistě může být budoucím učitelům dobrou prevencí. Namísto vakcinace „tradicí“ by však bylo účinnější změnit zažité rituály očkovaných.

Takové ambice si ale kniha neklade. V duchu tematických svazků „velkých dějin“ chce být především přehledová. Tento cíl naplňuje bezezbytku a mnohde odhaluje i málo známé aspekty problému. Formát syntetizující monografie však navzdory sebelepšímu obsahu působí omšele a úsilí úctyhodného autorského týmu je pro svazek, do nějž bylo třeba nasoukat zároveň všechno a nic, skoro škoda. Jen místy se totiž zdařilo otočit převážně neosobní a faktografií přehuštěný výklad v problematizující tázání. Mnozí zúčastnění přitom o věci psali už dříve a prokázali při tom větší interpretační i stylistický rozlet.

Snaha připojit ke školství i vědu, knižní kulturu a šířeji chápanou „vzdělanost“ nutně vedla k rozpadu tématu na dílčí lány, políčka a záhumenky. Čím blíž se čtenář prokousává k…