Kdybychom to tušili...

Na jedny se zapomnělo, druzí se při papírování ztratili nebo udělali drobnou chybu. Další se nevešli do patřičných kolonek nebo už ani nemají nervy cokoli zkoušet. Podle premiéra Andreje Babiše a vicepremiéra Karla Havlíčka funguje státní pomoc v období pandemie výborně. Lze prý najít i firmy, které na odškodném v krizi vydělávají víc než za normálního stavu. Hlubší ponor do praxe ale ukazuje, že pokud někdo takový opravdu existuje, bude hodně v menšině.

Stát loni za nejrůznější covidovou pomoc utratil podle svých statistik 283 miliard korun. To je pro představu stejně peněz, kolik spotřebuje armáda za čtyři roky – tedy v porovnání s běžnou agendou státu nebývale hodně. S třetí vlnou a opětovným utažením podnikatelských svobod se však ukazuje, že pomáhání se často míjí účinkem. Je nespravedlivé, zbytečně byrokratické, pokroucené lobbingem a bez záruky, zda erární miliardy byly utraceny skutečně efektivně.

Pomohla až televize

Zdeněk Hovorka byl zamlada republikovým šampionem ve vodním lyžování a vodu má k smrti rád. Loni na podzim si chtěl zopakovat svůj životní zážitek – v 72 letech ještě jednou přeplout na plachetnici Atlantik. Do cesty se mu však postavil koronavirus. Nikoli zdravotně, ale ekonomicky.

Hovorka vlastní v Nymburce průmyslovou prádelnu, kde před pandemií zaměstnával skoro 100 lidí. Zprovoznil ji už v devadesátých letech, poté co zchátralý objekt získal v restituci. Podniku dal jméno Golgot, na památku svých rodičů, kteří pod stejnou značkou podnikali za první republiky a po válce o podnik přišli v rámci znárodnění.

V jednopatrovém provozu, plném větších a menších praček, sušiček a mandlů, se loni touto dobou pracovalo na dvě směny od šesti ráno do půlnoci. „Ještě před Velikonocemi jsem měl strach, že začne sezona a já nebudu mít dost lidí,“ říká podnikatel ve vzpomínce na staré dobré časy. Z nich mu ve firmě v garáži zbyly v igelitu zabalené tři nové stroje, které už měl málem koupené, ale protože koronavirus obrátil chod firmy vzhůru nohama, smlouvu na poslední chvíli nepodepsal. A tak stroje čekají ve firmě buď na zázračný obrat k lepšímu, anebo na to, až si je dodavatel zase odveze.

Útlum poptávky je teď na denním pořádku mnoha firem. Prádelny jsou ale speciální případ, na kterém je dobře vidět první velká slabina státní pomoci – nesystematičnost a rozdrobenost. Hovorkův Golgot dřív v nejlepších měsících zvládl vyprat 300 tun textilií, dnes není ani na 30, a tak místo dlouhých směn firma běží jen v pondělí, ve středu a v pátek dopoledne. Podstatnou část zakázek totiž tvořily hotely, které jsou z titulu vládních protiepidemických opatření zavřené. Pro ně stát vytvořil speciální kompenzační program, ve kterém dostávají až 330 korun za každý pokoj denně. Ovšem na prádelny, na něž pandemie a restrikce dopadly stejně silně, nikdo nepomyslel.

„Peníze z rezerv jsme snědli a teď už jedeme na dluh,“ bilancuje Hovorka situaci ve firmě. Polovinu personálu propustil, mzdy pradlen srazil na úroveň „těsně nad minimální mzdou“ a čerpá na ně od loňska podporu z vládního programu Antivirus. Ten funguje plošně napříč všemi obory, tedy i pro hotely souběžně s jejich speciální oborovou podporou. V případě, jako je Golgot, kde firma nemá zakázky, ale není z titulu vládních zákazů povinně zavřená, lze nevytíženým zaměstnancům dát jen 60 procent výdělku a od státu na takto zkrácenou výplatu čerpat šedesátiprocentní příspěvek.

Personál se může střídat, takže jeden týden je někdo doma a druhý týden pracuje, což je systém, který Hovorka kvituje. Antivirus mu ale kryje jen třetinu mzdových nákladů. Zbytek je na něm, stejně jako další náklady jako energie, voda nebo chemie. Firmu drží v chodu, i když prodělává, což vysvětluje snahou nenechat stálé zákazníky na holičkách – obzvlášť, jak opakovaně zdůrazňuje, když zbylé minimum zakázek tvoří nemocnice, léčebna dlouhodobě nemocných a domovy důchodců. Tedy instituce, kterým by výpadek praní v covidové době velmi zkomplikoval situaci.