My to vlastně dělat musíme

Je to svým způsobem dobrodružství,“ zamýšlí se Tomáš Slunský nad tím, proč poslouchá zrovna experimentální hudbu – takovou, která zní často dost podivně, nemá jasně danou strukturu, je těžko uchopitelná, nesvazují ji konvence ani jasně daná pravidla. Díky tomu ale představuje svobodný prostor, kde se může stát cokoli a je tu všechno dovoleno.

Právě to má společné i s blogem Gin&Platonic, na němž sociální pracovník Tomáš o tomto žánru zhruba před sedmi lety začal psát. Nejprve proto, že okrajovým žánrům se u nás v té době moc serverů nevěnovalo, hlavně to chtěl ale dělat po svém – krátce, vtipně, bez editorských zásahů. A podobně dobrodružně se stránka postupně proměnila ve stejnojmenný hudební label čtyř nadšenců, ze kterých se stali vydavatelé, promotéři a DJové, ale hlavně nejlepší přátelé. Jejich příběh má přitom i obecnější rozměr: ukazuje, jak se dnes při působení na nekomerční kulturní scéně mísí hranicemi neomezený digitální svět a zapojení do mezinárodních struktur s komunitou a lokálností.

Svět naruby

Blog přitom neměl od začátku moc velkou pozornost. Většinu textů psal Tomáš – „Prostě ten divnej kluk, co poslouchá divnou hudbu,“ jak ho popisuje Linda Wojnarová, produkční v kulturním centru, která přesto na stránku začala přispívat recenzemi. Jedním z hrstky těch, kteří web úplnou náhodou začali sledovat, byl psycholog Martin Stündl – do té doby nebylo v jeho okolí moc lidí, se kterými by mohl o syrové, postklubové i atmosféricky ambientní hudbě a interpretech mluvit, natož si o nich číst.

„Ten večer, kdy jsem to objevil, se mi svět obrátil naruby. Byl jsem tak naměkko, že jsem jim napsal,“ popisuje Martin. Vyměnili si s Tomášem pár zpráv a hudebních tipů – a po několika týdnech chatování se sešli na party v Brně, na půli cesty mezi Frýdkem-Místkem, kde žili Linda a Tomáš, a Svitavami, odkud pochází Martin. Stát se pak postupně z nadšenců kurátory bylo pro ně docela přirozené.

Byly to právě labely, na něž se při vyhledávání nových desek a interpretů sami spoléhali v době před streamovacími službami. O nikoho jiného se v českém prostředí ani opírat nemohli: žánry se zanedbatelným počtem posluchačů dostávají v mainstreamových médiích prostor zřídka a hudebníky s malým dosahem by na koncertech objevili jen stěží – kvůli nízké návštěvnosti by si je troufl pozvat málokdo.

Nezávislá hudební vydavatelství udávající trendy naopak brali jako jistotu, kterou chtěli také začít nabízet. Proto začali sami oslovovat české, slovenské i zahraniční interprety, jejichž mixy se pak objevovaly na blogu a SoundCloudu Gin&Platonic. A k vlastnímu překvapení zjistili, že není tak těžké se ke svým oblíbeným hudebníkům prostřednictvím internetu dostat bez ohledu na to, jestli je dělí hranice okresu, nebo oceán.

„Labely jsou digitální majáky – záchytné body, které propojují tvůrce i posluchače na celém světě,“ popisuje čtvrtý a poslední člen skupiny Jiří Macků, grafický designér, který se stará o celkovou vizuální stránku. A právě digitální prostor vnímají jako své domovské působiště mnohem víc než Českou republiku. Pro internetovou platformu zaměřenou na experimentální elektroniku je totiž jednodušší prosadit se v cizině.

Posluchačská základna není celosvětově příliš početná a v Česku – až na výjimky soustřeďující se kolem progresivních kolektivů SoFt, Unizone nebo Genot Centre – téměř neexistuje. Běžně se stává, že o tuzemských labelech vyznávajících tento abstraktní žánr píší spíš úzce profilované weby ze zahraničí než ty domácí. I první zmínka o Gin&Platonic se objevila na britském serveru Resident Advisor.

Dnes vydávají hudbu producentů z Polska, Japonska či Spojených států. A přestože fyzické nosiče pro ně ani pro hudebníky nejsou to nejdůležitější, občas nahrávku vydají jako kazetu nebo jiný artefakt – v případě multimediálního umělce trngs to byl květináč z 3D tiskárny s QR kódem, u jiných autorský plakát či minidisk. Navzdory mezinárodnímu úspěchu se čtveřice dlouho smiřovala s pocitem, že to, čemu se věnuje, u nás zajímá relativně málo lidí –  přesto pořád převažuje chuť něco po sobě zanechat a zasahovat do hudebního dění. „My to vlastně dělat musíme. Furt něco posloucháme, furt si navzájem posíláme novou a novou hudbu,“ prohlašují ve shodě ještě ani ne třicátníci.

Jako label stihli za poslední tři roky osmnáct nahrávek. K ostravskému DJ Strachkvasovi, litevskému producentovi Himerovi nebo londýnskému hvězdnému producentovi, který si říká hmurd, se za pár dní přidá i debutující česká hudebnice Ursula Sereghy. Pro Gin&Platonic je ostatně typické uvádět na hudební scénu debutanty – i v tom spočívá jejich role. Díky blogu, sdílení mixů, komunikaci s producenty a přátelským vazbám se stali atraktivní a respektovanou platformou, se kterou se vyplatí spolupracovat.

Všude, kde je zvuk

Aby si Gin&Platonic připoutali větší publikum, začali pořádat i koncerty. Chtěli si to napřed prostě jen zkusit, ostatně jako DJové vystupovali poprvé před čtyřmi lety tak trochu nedopatřením: dostali pozvání do Pardubic na přehlídku audiovizuální kultury. Nikdy předtím to nedělali a nevěděli ani, co k tomu potřebují. „Hraní jsme si nacvičovali na žehlicím prkně. Vždycky když jsme si ho půjčovali, táta na nás z obýváku pobaveně řval, jestli jdeme zase žehlit, a máma chodila po bytě se sluchátky, aby to nemusela poslouchat.“

První set byl nakonec úspěšný a dodal kolektivu rozprostřenému momentálně mezi Prahou a Ostravou odvahu v hraní pokračovat. Byl divoký, tvrdý a energický – a tyto atributy jim pomohly získat si slezské publikum, jež je nakloněné zejména kytarové hudbě kapel vzešlých z tohoto regionu (jako Malignant Tumour, Planety nebo Pacino). Pokud má hudebník místo kytary nebo bicích počítač a kontroler, může tady pořád působit nedůvěryhodně nebo přinejmenším nudně.

Gin&Platonic ale dokázali místním nabídnout hrubost a naléhavost i v jiném žánru. „Na našich setech se dokonce často pogovalo,“ smějí se. Nadto vědí, že u posluchačsky mnohdy nepříliš přívětivé hudby velmi záleží na způsobu prezentace: „V Ostravě se hodně kalí, lidi chtějí pořádný večírek – proto všechny za to, že vydrží poslouchat náročnější koncert, nakonec odměníme party. Oni si na to zvyknou a příště přijdou zas,“ popisují svoji strategii.

Přinášením „jiné“ hudby se přitom nikdy nechtěli vymezovat vůči jiným promotérským kolektivům z Ostravska ani odjinud. Menší města fungují oproti Praze stále velmi komunitně – už sama skutečnost, že se někdo rozhodne pořádat nekomerční kulturní akce a zajímá se o současné umění, je do jisté míry vymezením se vůči hlavnímu proudu. A tím, že chtějí tuto komunitu rozšiřovat, se dostali na různá místa – od galerie pro současné umění PLATO po nezávislé prostory na Spodní či „klubovnu“ Jeden Tag a galerii Nibiru.

„Byli jsme snad všude, kde je zvuk,“ přikyvují – už druhým rokem se podíleli na dramaturgii festivalu Bukolika a podobně se dostali ke spolupořádání festivalu Chee Chaak. Tak dlouho organizátory s humorem a nadsázkou provokovali tím, že na festival nepřijdou, protože je tam málo elektronické hudby, až dostali nabídku podílet se na line-upu. Zároveň si uvědomují, že hudba, již vydávají, pořád vzniká více pro ty, kteří už ji znají. I to se ale snaží měnit – ať už vzájemným navštěvováním akcí napříč subkulturami, nebo právě vydáváním alb českým umělcům a umělkyním.

Chtějí ukázat, že zajímavé věci se dějí nejen v zahraničí, a také být společně ještě blíž tvůrčímu procesu. Nakonec je právě blízkost to nejdůležitější, co Gin&Platonic přináší – to si myslí Martin, který odjakživa toužil vydávat hudbu, ale sám neměl ambice vydavatelství zakládat. Budovat ho s lidmi, které má rád a které zajímají podobné věci, je však pro něj přesně to, co má smysl: „Jsem za to vděčnej, poznal jsem díky labelu skvělý lidi, se kterýma mám pevný vztahy, a to je vlastně úplně nejvíc.“