Co si vzít a co opustit

Začala jsem psát dopis tátovi, který si nikdo neměl přečíst,“ vzpomíná vietnamsko-česká režisérka Diana Cam Van Nguyen v jedné z pražských kaváren. U nohou se jí motá fenka Popelka. Nakonec si ho mohou přečíst všichni, respektive z něho samotná režisérka čte pasáže ve svém posledním filmu Milý tati. Její absolventský snímek na katedře animace na pražské FAMU, který byl letos vybrán do soutěže krátkých filmů prestižního festivalu ve švýcarském Locarnu a v české distribuci by měl být výhledově uveden jako předfilm k celovečernímu filmu, je dopisů plný. Otec Diany Cam Van Nguyen jí je psal z plzeňské věznice na Borech, kde strávil v polovině první dekády nového milénia rok ve vazbě za padělání kolků na tabák. O psaní dopisů mezi dětskou hrdinkou a uvězněným otcem měl ostatně původně její film být. „Pak se ale ukázalo, že s ním mám úplně jiný problém než to, že je ve vězení,“ říká sedmadvacetiletá žena. „Jeho dopisy jsou plné lásky a emocí, které od něj už dlouho necítím. Náš vztah se změnil na základě toho, co se stalo v rodině, ale my o tom nemluvíme. Chtěla jsem to filmem znovu otevřít.“ Otec rodinu opustil kvůli tomu, že chtěl mít syna a jeho manželka čekala další dceru.

Konfrontovat rodiče (natož veřejně v podobě filmu) nebývá – alespoň ve zdejší vietnamské komunitě – zvykem. Generační a kulturní střet mezi rodiči, kteří přišli z Vietnamu, a dětmi, jež se už narodily v Česku, naopak…