DĚLNÍCI KULTURY
Magorovy labutí písně se nám dodnes zachovaly díky tomu, že je Ivan Martin Jirous napsal tenkým písmem na moták a předal ho svému kamarádovi Jiřímu Gruntorádovi, který s ním seděl ve Valdicích. Gruntorád měl zrovna soud v Liberci, na který přišla Dana Němcová předstírající, že je jeho družkou. Na chodbě před síní se k ní Gruntorád naklonil a francouzským polibkem jí z úst do úst předal právě Jirousovy básně zmuchlané do kuličky.
Jednou ze zachráněných básní napsaných Jirousem v bolševickém kriminále jsou i tyto nádherné verše: „Neplavil jsem se po mořích, / a přece sedím v lodi, / nade mnou nebe ve mně hřích – / dva věrní lodivodi. / Namísto stěžně vztyčen kříž, / tak pořád doufám, že mě něžně / nad vodou podržíš.“ Monika Načeva je loni nazpívala na svou poslední desku Zdivočelí koně. Texty k dalším skladbám si vypůjčila od Pavla Zajíčka, Vladimíry Čerepkové či Věry Jirousové. Minulý týden jich několik zazpívala na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a její host Jáchym Topol k tomu vyprávěl historky vázající se k básním. Včetně té o kuličce v Gruntorádových ústech.
S Jáchymem jsme se pak podívali do nedaleké věznice. V padesátých letech tu komunisti pověsili, zastřelili a umučili třicet lidí. „Tady tedy ďábel řádil mocně,“ pronesl jeden z největších českých básníků v chodbě, ve které se dodnes dochovaly samotky, v nichž odsouzení čekali na smrt. Jedna z přeživších, Vlasta Černá, strávila v roce 1951 v jedné z těchto…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
