Pandemie brexitářům pomohla

Velká Británie úderem roku 2021 oficiálně opustila jednotný trh EU. Cítila jste se v pátek 1. ledna nějak jinak?

Rozhodně jsem cítila, že prožívám nějakou důležitou událost. Co se týče emocí, tak se to ale nedá srovnat s lednem 2020, kdy jsme doopravdy odešli. Bylo to tehdy silné i proto, že až do parlamentních voleb v prosinci 2019 nebylo úplně jasné, zda doopravdy odejdeme, nebo ne – a skutečný odchod pak vlastně následoval brzy poté. Ten další rozdíl je samozřejmě v tom, že brexit se stal až druhotným problémem. Tak jako všude jinde na světě je tím hlavním tématem koronavirus. Přesunuli jsme se po čtyřech letech, kdy byl brexit v centru úplně všeho, do situace, kdy ta otázka nezmizela, ale zastínilo ji něco většího.

Když se ohlédnete zpátky na celé to období, kdy se Británie brexitem zabývala, změnila jste na něco zásadně názor?

Myslím, že mě rozhodně nějaké věci velmi překvapily. První je, že jsem na začátku netušila, jak velký vzdor se vzedme v situaci, kdy referendum skončí vítězstvím brexitu. Tušila jsem, že bude mnoho naštvaných a zklamaných lidí, ale nečekala jsem, že další čtyři roky britské politiky budou jenom neutuchajícím přehráváním té základní otázky, zda Británie odejde, nebo ne. Čekala jsem, že budeme řešit podobu budoucího vztahu mezi EU a Británií. Nebo že budeme přemýšlet o tom, co vítězství odchodu vypovídá o britské politice a co to znamená pro fungování britské unie (spojující Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko – pozn. red.).

Druhá věc, která se od roku 2016 změnila, je geopolitická situace. Referendum se uskutečnilo ještě před rozpadem americko-čínských vztahů, ke kterému došlo během Trumpova prezidentství, a v okamžiku, kdy se britská vláda vedená Davidem Cameronem snažila o vybudování užších ekonomických vztahů s Čínou. Byla to zlatá éra britsko-čínských vztahů, a to se zásadně změnilo souběžně s tím, jak se vyvíjel příběh brexitu. V tomto smyslu Británie prožila v posledních letech hned dva geopolitické šoky: brexitový a čínský. To jsem samozřejmě dopředu také netušila. Geopolitický kontext, v němž se v roce 2016 odehrálo referendum, byl jiný než ten, ve kterém Británie EU opustila.

Jak brexit ovlivnil geopolitické rozložení, o kterém mluvíte? Můžeme říci, že kdyby Británie neodešla z EU, některé události by se nestaly nebo by proběhly jinak?

Kdybychom dnes byli stále členem EU, nemyslím si, že by Unie podepsala takovou investiční dohodu s Čínou, jaká vznikla loni v prosinci. Za předpokladu, že by se všechny ostatní věci staly stejně, tedy že by došlo k rozpadu americko-čínských vztahů a k protestům v Hongkongu, tak si nedovedu představit, že by se Británie zachovala stejně jako EU. Vyvolalo by to další krizi ve vzájemných vztazích mezi EU a Británií, protože Británie by dohodu nejspíš vetovala, a naopak Angela Merkel by měla velký zájem na tom, aby vznikla.

Bude EU díky odchodu Británie schopná jasněji formulovat svoji zahraniční politiku?

Záleží, jak v čem. Například v bezpečnostních otázkách nebyla EU schopná najít společnou řeč ani po odchodu Británie, která nepodporovala společnou unijní bezpečnostní politiku. Příklad Číny je ale jiný. Speciální vazba, kterou má Británie k Hongkongu, znamená, že bylo vždycky velmi pravděpodobné, že se kvůli dění v Hongkongu britsko-čínské ekonomické vztahy dostanou do krize.

To neplatí například pro německo-čínské vztahy. Britská vláda zaujala kvůli dění v Hongkongu tvrdší postoj k Číně než EU, stejně tak Johnsonova vláda nakonec přistoupila k vyloučení čínské společnosti Huawei z britských strategických sítí. I kdybychom z EU neodešli a premiérem byl dál David Cameron, vzhledem k britským závazkům v Hongkongu by pro něj bylo těžké se jen tak otočit a říci, že se Británie bude dál v Číně ekonomicky angažovat a doufat, že to povede k politické změně, tak jako to udělala Angela Merkel. Jakýkoli britský premiér by se také dostal pod silný americký tlak kvůli bezpečnostním vazbám mezi oběma zeměmi a tradiční anglo-americké spolupráci.