DESKA TÝDNE
Není vůbec snadné pokoušet se o provokace, je-li člověk členem zcela mužské rockové či punkové kapely. Na jednu stranu má tenhle žánr tradici a nutkání publikum dráždit, na stranu druhou vše, co dnes zosobňují plně mužské kapely, představuje naprostý a leckdy nudný establishment. Zbývá jen málo cest. Jednou z nich je namířit provokaci vůči sobě samému. Vůči myšlence kapely, vůči maskulinitě a jejím pochybným pravidlům, vůči stereotypům rockového života.
Přesně to na svém debutu Street Worms z roku 2018 učinila stockholmská pětice Viagra Boys a nyní v tom s další dávkou satiry pokračují na druhém albu Welfare Jazz. Už název kapely byl v době založení kousavou glosou na pojetí severské mužnosti, což kapela jen podtrhla písněmi jako Sports, které si utahovaly ze soutěživosti a chuti vynikat nad ostatní.
Novinka Welfare Jazz už tolik neglosuje okolí a společnost, ale obrací pozornost k sebedestruktivnímu životnímu stylu zpěváka a tatéra Sebastiana Murphyho, který hned v první písni konstatuje: „Nejsem milý.“ Viagra Boys sázejí na postpunkové, případně pomalejší krautrockové rytmy, které uvádějí publikum do transu, a doplňují je saxofonovými sóly na nepravděpodobných místech. Vstřebávají principy nové vlny i taneční hudby, a jak tvrdí saxofonista Oskar Carls v rozhovoru pro GQ: „Jde o to najít si groove, který by se vám chtělo hrát půl hodiny.“
To vše na Welfare…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
