Dvanáctkrát den jinak

SENIOŘI • Pandemie je nutná lekce

Silvie Lauder 

Zatímco v pátek žije celé Česko problematickým startem registrace občanů nad osmdesát pro očkování, u Krásových doma žádná hektická aktivita nepanuje. Za okny přízemního bytu v patrovém domku v pražských Radlicích hustě chumelí a hlavní vzruch představuje po obědě zedník, který rekonstruuje byt přes chodbu a manželům přišel vymalovat záchod. „Jak sem skoro nikdo nechodí, tak jsem měla takovou radost, že tu je někdo na návštěvě,“ směje se Milena Krásová poté, co muže v montérkách vyprovodí z bytu.

Sedmasedmdesátiletá seniorka nemá na očkování v první vlně nárok, Emanuel Krása, který za pár dní oslaví dvaaosmdesát, však ano. Jenže se ho nechystá využít, a to přesto, že jsou jinak s manželkou technologicky velmi zdatní a na internetu jsou jako doma. „Já té vakcíně zkrátka nevěřím. Nevěřím něčemu, co bylo vyvinuto tak rychle,“ kroutí hlavou pan Krása nad hrnkem čaje z citronové trávy a miskou vánočního cukroví. Vedle toho u Krásových příliš důvěry nevzbuzuje ani vláda, která očkování organizuje a jež se podle nich příliš nevyznamenala chaotickou reakcí na pandemii.

Rodiče dvou dospělých synů a dcery a prarodiče jedné vnučky místo vakcíny věří soustavné a dlouhodobé péči o vlastní duševní a fyzické zdraví. Během pandemie ta péče vypadá dost jinak než za klidnějších časů. Místo hromadného cvičení v centru Elpidy, obecně prospěšné společnosti pomáhající seniorům, sportují během on-line verze těchto hodin sami doma před počítačem. Stejně tak na kvíz na trénování paměti a pozornosti, na který obvykle s železnou pravidelností jezdí do pobočky Elpidy v Holešovicích, se tyto dny připojují on-line. „Elpida je naše další rodina. Teď jsme s nimi alespoň na dálku,“ říkají.

Dnes – stejně jako jiné dny – manželé vstali před sedmou (a paní Milena si stejně jako jiné dny šla po snídani ještě na chvíli lehnout). Pan Emanuel si – jako každý jiný den poslední čtyři roky – vyrobil snídaňový krém podle receptu německé biochemičky Johanny Budwig, jehož hlavní a zdraví prospěšnou ingrediencí je lněné semínko, a vypil vitaminový preparát. Ještě předtím nahlas odříkal otčenáš a v duchu poděkoval za další den, který je na světě. Kvůli dopolední návštěvě u lékaře tentokrát nezbyl čas na pravidelnou procházku s trekingovými holemi, ale o víkendu si to pár vynahradí delším výletem. Za to bylo – stejně jako jindy – hodně času na čtení. A odpoledne taky na trochu kutilství. Manželé, kteří za rok oslaví 55 let od svatby, spolu zahradničí na plácku za domem, kde jim po sklizené úrodě rajčat či dýní hokaido ještě zbylo pár pórků. Zimní přestávku jako správní zahrádkáři využívají k opravě opěrných tyčí k rajčatům.

Aktivní seniorský pár, který odmítá slovo důchod – podle pana Emanuela jde o nepřijatelný „ducha odchod“ –, chápe koronakrizi jako facku, kterou všichni potřebovali dostat. Stejnou péči, jakou věnují sobě, by totiž podle nich každý z nás měl věnovat životnímu prostředí a planetě: „Je to lekce. Lekce, že nekonečný růst není udržitelný a že se o zemi konečně musíme začít starat.“ A taky se přestat bát.

Emanuel Krása poklepe prstem na svoji oblíbenou knihu, k níž se během pandemie znova a znova vrací: Láska znamená zbavit se strachu od amerického psychiatra Geralda Jampolského. „To je pro dnešek jako stvořené.“

KURÝRKA • Tohle mi vyhovuje

Kateřina Šafaříková

Je čtvrtek půl šesté večer a ve skladu na pražské periferii Liboc je rušno. Pod třicítku ramp najíždí flotila Volkswagenů Caddy a čeká na přísun papírových tašek on-linového obchodu Rohlík. V potemnělém prostoru vypadají auta jako velcí brouci, kteří rozevírají krovky, aby pobíhající kurýři naplnili jejich útroby nejrůznějšími nákupy.