Zlost mi dává sílu

Tento rozhovor je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Před několika dny jste se ve Varšavě setkala s rodiči Ramana Prataseviče, novináře a blogera, kterého při návratu z jeho květnové dovolené v Řecku unesl s jeho přítelkyní běloruský diktátor Aljaksandr Lukašenka, když nejdřív donutil letadlo irské společnosti Ryanair s nimi na palubě přistát v Minsku a pak je z něj vytáhl a poslal do vazby. Co vám řekli?

Především jsou oba na svého syna hrdí. Za jeho boj proti Lukašenkovu režimu. Ale jako rodiče se o něj samozřejmě bojí. Je nám všem jasné, v jaké situaci nyní je. Určitě ho mučí, ponižují morálně i fyzicky. Ale jejich úkol teď není ponořit se do truchlení, ale pracovat pro svého syna. Dávat rozhovory, být slyšet, kdykoli je to možné. To je důležité na mezinárodní scéně a je to důležité pro samotné propuštění Ramana a dalších politických vězňů.

Poprosili vás rodiče o něco určitého? I s vašimi omezenými možnostmi, které v exilu máte?

Bojím se, že pro Ramana nic určitého udělat nejde. Naše snahy míří na propuštění všech politických vězňů. Není přece možné jednoho vězně propustit a zbytek tam nechat. Takže jsme nahlas, vytahujeme tuhle otázku, kdekoli je to jen trochu možné. To je jediné, co dělat můžeme – a co také děláme.

Jste v kontaktu s jeho právničkou? Víte něco o tom, kde je a v jakém je zrovna stavu?

Jeho právnička se k němu nemohla deset dní dostat. Nic se nezměnilo, jeho uvěznění je nelegální, je to proti zákonu. Já sama žádné informace nemám, protože k němu nikoho nepouští. Jsme v neustálém kontaktu s jeho rodiči, kdyby se nějaká nová informace objevila, věděli bychom to také.

Když jste viděla to devadesátiminutové interview v běloruské státní televizi, kde se Pratasevič přiznal, že je zločinec rozvracející vlast, a chválil politiku Lukašenky, kterého tituloval křestním jménem, co vám proběhlo hlavou?

Když jsem ho slyšela, tak jsem si jen těžko představovala, co mu mohli provést, čím ho trápili a děsili, aby takové věci říkal. Cílem režimu je co nejvíc rozdělit ty, kteří proti němu bojují. Myslí si, že ho někdo odsoudí jako zrádce.

A to se mezi Bělorusy děje? Už to někdo udělal a Prataseviče zavrhl?

Ne. Jistěže ne. Všichni dobře vědí, že je oběť. Nikdo nevěří, že to, co říkal, říkal upřímně.

Připomnělo vám to vaši vlastní zkušenost z loňského léta, když jste nad Lukašenkou zřejmě vyhrála prezidentské volby, jenže režim vás bezprostředně poté zatkl a vy jste po několika hodinách v budově tajné policie emigrovala do Litvy?

Tajná policie KGB vždycky cílí na to nejzranitelnější místo každého z nás. Znají je, vědí, jak tlačit, jak člověka přinutit, aby dělal, co potřebují. Většinou to tak je. Díky bohu, já nemám takovou zkušenost jako Raman. Nic tak hrozného jsem nezažila. Ale znám ty metody.

Jak vaše hodiny s KGB vypadaly? Hrozili vám smrtí, smrtí vašeho manžela, dětí?

Slabým místem každé ženy jsou její děti. To je pro ni to nejcennější. Tak bych to nechala.

Nikdy jste přesně nepopsala, co vám říkali, jak na vás tlačili. Stále o tom nechcete mluvit?

Ne, a není to potřeba. Cokoli, co řeknu, nic nezmění. Já teď nejsem důležitá. Raman je důležitý, ostatní političtí vězni jsou důležití, o tom musíme mluvit.

Nejde nám o vás. Ptáme se na to proto, abychom si dokázali lépe představit, co se lidem v rukách tajné policie v Bělorusku děje, co zažívají.

Netloukli mě. Ramana zjevně ano.

Před tím, než Lukašenka poslal k letadlu s Pratasevičem vojenskou stihačku a donutil ho přistát v Minsku, napadlo vás, že létat přes běloruské území by mohlo být riskantní? A že je to nerozum?

Ne, i pro mě to byl šok. Týden před jeho zadržením jsem letěla stejným letem do Řecka, kde jsem vystupovala na ekonomickém fóru a měla jsem setkání s tamními politiky. Že by mohlo dojít k únosu, když budeme nad Běloruskem, mi nepřišlo na mysl. Nenapadlo mě, že by bylo možné letět z jedné země Evropské unie do druhé a skončit uprostřed cesty v minském vězení. Takže teď je jasné, že režim využívá všechny možnosti, jak unášet lidi, proto si i my budeme dávat větší pozor na naše cesty.

Nepřekvapuje vás zpětně, že vaše letadlo nechali proletět?

Měli jsme původně letět o den dřív, já jsem ale potřebovala cestu zkrátit, přebukovávali jsme letadlo na poslední chvíli. Možná o našem pohybu neměly běloruské úřady přesné informace, možná to byl ten důvod, že se nestalo, na co se mě ptáte.

Není to spíš tak, že na vás si tehdy ještě netroufli, jste přece jen hodně známá, máte zastání u řady světových politiků, kteří by hned spustili křik na vaši podporu. Není ale to, co se stalo Pratasevičovi, pro vás jisté varování, že příště to můžete být i vy?

Může být, ale proč by mně vyhrožovali? Myslím tím, co si představují, že udělám? Přestanu se vším? To nikdy. Nemůžeme každopádně vědět, kdo bude ten příští. Na straně opozice je hodně aktivistů, novinářů, politiků v exilu i v Bělorusku, kterým by se to mohlo přihodit. Je proto nepochybné, že musíme být ostražitější, nejen já, ale všichni. Vědět, jak se chovat, když si myslíme, že jsme sledovaní, jak reagovat, komu volat, jak vzbudit pozornost při pokusu o únos. Myslím, že musíme uspořádat nějaký program, nějaké lekce pro každého, koho by se to mohlo týkat.

To se nikdy nestane

Teď opět jezdíte po Evropě, právě tak jako na podzim, kdy jste se viděla s německou kancléřkou a francouzským prezidentem. I nyní se znovu potkáváte s unijními politiky, jak se vaše schůzky za uplynulý půlrok změnily?

Máme plnou podporu, plnou solidaritu, to se nezměnilo. Ale po tomhle případu s únosem doufáme, že evropská reakce bude silnější a odvážnější, protože režim už neohrožuje pouze Bělorusy, ale i unijní občany. V letadle s Pratasevičem, které muselo nedobrovolně přistát, byla většina Evropanů. Uzavření vzdušného prostoru, tedy nelétání unijních letadel přes Bělorusko a zákaz běloruských letů do Unie, je jedna věc – a je to dobrá věc –, ale únos letadla není žádný výstřelek, zapadá to do toho, co režim dělá dlouhodobě. Tak si snad demokratické země uvědomí, jak nebezpečný ten režim je. A náležitě odpovědí.

O čem jste mluvila s českým premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Milošem Zemanem? Žádala jste je o něco konkrétního?

Především naše taktika stojí na třech pilířích: izolace režimu, tlak na něj a spravedlnost. V těch prvních dvou je Česko hodně nápomocné a konzistentní od samého začátku. Nejen v politických postojích, ale i prakticky, pomáhá raněným, část z nich k vám byla převezena a dostala tu lékařskou péči. Pomáháte také studentům, kteří po vyhození ze svých škol z politických důvodů v Bělorusku můžou u vás dokončit své vzdělání. V Praze jsme probírali otevření pražského běloruského centra, kde by měla běloruská občanská společnost zázemí.

A co se týče třetího tématu, spravedlnosti?

I tady je pro nás Česko zajímavé. Vaše soudy se v minulosti zabývaly několika případy v univerzální jurisdikci. Požádala jsem, jestli by bylo možné to blíž prozkoumat. Možná bychom se u vás mohli domoct spravedlnosti za zločiny spáchané v Bělorusku, přinejmenším shromažďovat důkazy. Protože v Bělorusku se teď spravedlnosti nedobereme.

Slíbili vám zdejší politici, že to prozkoumají a že běloruské centrum vznikne?

Centrum byl návrh vašeho prezidenta. Tak věřím, že ano.

Jezdíte po světě, žádáte přísnější sankce, to se někdy povede a někdy ne, ale sankce beztak režim nezvrátí. Takovou sílu nemají a moc jiného dělat nejde. Nepropadáte někdy beznaději, že z Evropy se prostě diktátorský režim porazit nepodaří?

Nikdy bych neřekla, že režim se nezmění. Není možné dlouhodobě vést zemi, kde většina chce, abyste odstoupil, a nemáte podporu občanské společnosti. A pokud sankce nic nezměnily, tak možná nebyly dostatečné. Pořád má smysl hledat takové nástroje, které fungovat budou.

Před pár měsíci jste v jednom rozhovoru připustila, že ulici jste ztratili. Tedy že už v Bělorusku nejsou tak velké demonstrace, jaké byly loni v létě. To je pravda, lidé už v tak masivních počtech venku vidět nejsou…

… pozor, to jsem nikdy neřekla, že bychom ztratili ulici. To bylo nedorozumění nebo chyba v překladu. Máte každopádně pravdu, režimu se povedlo velké demonstrace násilím a mučením potlačit. Lidé nicméně pořád protestují, v menších skupinkách. Ztratit ulici by znamenalo ztratit touhu lidí po změně, a to se nikdy nestane. Máme jen maličko pootevřené okno příležitosti, avšak každý centimetr lidé využívají – organizují se, debatují, na tom všem budeme v budoucnu stavět. Vidíme cíl a jdeme za ním. Násilí funguje, ale jen omezeně, vnitřní život lidí neutlučete. Je to otázka času, a pravda je, že čím větší bude mezinárodní podpora a tlak, tím méně běloruských obětí to bude stát.

O jaké mezinárodní podpoře a tlaku přesně mluvíte? Existují vůbec kroky, které by na režim zapůsobily, otřásly jím? Není to iluze?

Ne ne, věřím, že to iluze není. Známe to z minulosti, kdy i pod hrozbou konkrétních kroků mezinárodního společenství Lukašenka politické vězně propustil.

Současný Lukašenka je přece brutálnější než ten z minulosti. Co přesně se v Bělorusku stalo v posledních měsících? Proč jsou lidé zavíráni, mučeni a vězněni ve velkém?

Jeho cílem vždycky bylo, aby lidé mlčeli. Proto zničil média, proto umlčuje a vězní novináře a blogery, jen kvůli tomu, že o nás, kdo jsme v exilu, mluví, že přinášejí konkrétní, svobodné a nezávislé informace. Od loňského září, přes celou zimu, Západ nepřijal žádné nové sankce. Žádné konference, žádná jednání o Bělorusku, na Bělorusko se zapomnělo. To dalo Lukašenkovi sebejistotu a pocit beztrestnosti. Tohle je výsledek.

Doteď když jste promlouvala ke svým spoluobčanům ve videovzkazech, což je váš hlavní komunikační kanál směrem k nim, nabízela jste hlavně odvahu a povzbuzení. Změníte nějak svá poselství? Máte nápad, co přidat, co víc zdůrazňovat?

Věřím v nenásilné převzetí moci. Nechci, aby víc lidí trpělo, utrpení už bylo dost. Ve svých vzkazech říkám to, co cítím. Nechci a ani nemůžu lidem brát možnost, aby hledali vlastní cesty, jak bojovat. Lidé jsou různí, vidí různá řešení. To je na každém. Mohla bych taktizovat a promýšlet to, ale budu dál říkat to, co právě cítím.

Kdy si myslíte, že se vrátíte do Běloruska?

Jakmile bude jasné, že mě po překročení hranice nenaloží do antonu a neodvezou do vězení.

Jak bych se asi cítila já?

Jste v politické roli, o niž jste nikdy neusilovala. Prezidentským kandidátem opozice byl váš manžel, známý bloger Sjarhej Cichanouski. Lukašenka ho ale před loňskými volbami nechal zatknout, kandidaturu jste pak ze vzdoru vyhlásila vy. Váš muž je stále zavřený ve vězení, můžete spolu mluvit?

Osobně ne, vyměňovali jsme si dopisy. Vím, že může sledovat televizi, má informace o tom, co se děje za zdmi vězení. Sleduje i moje vystoupení, zahraniční cesty. V dopisech mě někdy vyzýval, abych byla odvážnější, abych byla silnější.

V Litvě žijete bez manžela, s dětmi. Už jste si na město nějak více zvykla?

Jsem vděčná, jak mě a mé kolegy Litva přijala. Vilnius je centrem, z něhož úřaduji a trávím tu také volný čas. Když jsem sem po volbách přišla, měla jsem takový ten běžný pocit, jaký člověk v Bělorusku dnes a denně zažívá: v každém trochu divnějším neznámém člověku hned vidíte tichušnika, tedy agenta tajné služby. Čím déle jsem tam na svobodě, tím lepší to je. Byť, jak jsem už naznačovala, po únosu Ramana Prataseviče se opatření kolem mě zpřísnila.

Máte dost času na své děti?

Vím, že bychom třeba měli jít na hřiště, hrát si spolu, ale cítím, že nemám právo na radost. Snažím se jim věnovat, ale musím pracovat pro lidi v Bělorusku, být s nimi.

Co vám dává sílu pokračovat dál? Necítíte se někdy ze všeho unavená, rezignovaná?

Jasně že jsem unavená. A někdy mi přijde, že už nemám žádnou energii. Ale v těchhle momentech se vždycky nutím vzpomenout si na lidi, kteří sedí ve vězení. Jak bych se asi cítila já? Tam, kde není žádný prostor, žádné světlo, asi ani moc jídla, ale hodně ponižování? Co můžou dělat? Nic. Jen doufat v ostatní Bělorusy a Bělorusky. A já jsem jedna z nich. A najednou už na sebe a na svoji únavu nemyslím, protože to nejde. Obětovali svou svobodu, někteří dokonce svůj život, abychom mohli v našem boji pokračovat. Zároveň cítím vůči režimu zlost, a i to mi dává sílu.